Cos nového se rodí v českém vzduchu,
dum svěžích jiskření a vlnobití –
Nechť jakkoli se zoveš, mladý ruchu,
buď vítán radostně a měj se k žití!
Jen vzhůru, vzhůru, podroste ty svěží,
nás brachů starých nedbej, der se vzhůru,
šiř zeleň kyprou bujně, bez otěží,
nechť rozdíráš nám vráskovatou kůru.
Co velké, dál se bude k nebi pnouti,
co zdravé, bez úhony vyjde z boje,
co slabé jest a shnilé, ať se shroutí,
ať skytne mrvu pro kořeny tvoje!
Však také nejeden z vás pozná chvíli,
kdy dalek slunné, o níž sníval, výše
leb starou v resignaci tiché schýlí
v rum hrdých snů jak ten, jenž toto píše.
Leč nyní burně v před! Jak rád bych s vámi,
vy juní hrdinové, v zápas pílil,
v ten krásný boj, z let uprchlých mně známý,
zas bořil, tvořil, jásal, blouznil, šílil!
Než, těžko roků přítěže se zbavit
a muži usedlému lépe sluší,
tvář do mentorských vážných vrásek vpravit
a takto moudře mluviti vám k duši:
„Ó mládče, když se chystáš k žití pouti,
rád vídám tě, an všední míjíš lodě,
v nichž na žocích bys klidně mohl plouti
ve blízký přístav po bezpečné vodě.
Buď hrdým conquistadorem, jenž strojí
loď bohatýrskou, aby v mlžné dáli
svět dobyl bajných krás; chtěj v bouři, boji
plout odvážně za svými ideály.
Ať nedostihneš břehu luzných palem
a chud se vrátíš na rozbitém vraku,
přec na kupčíka nepohledneš s žalem,
jenž přivezl si zlato v těžkém vaku.
Ať jako Colon za vděk velkých činů
jen s pouty třeba odpočineš v hrobě,
věk příští klekne naň a mine hlínu,
v níž sobec bude tlít ve zlaté zdobě.
Pluj hrdě tam, kde září luzná meta!
Však nevztyč jenom vlajku slávy marné –
pluj bratřím k zisku! Ze všech konců světa
jim svážej zboží ducha blahodárné!
Ne to, več právě vratká moda věří,
co zraky jenom vábí v lichém třpytu,
ne škeble peřesté a skvoucí peří,
než pravé, ryzí zlato dum a citů!
Vždy k velikému jenom vesluj cíli,
ne po známých jen drahách, nové hledej,
na práce Heraklovy vzpínej síly
a stářím bázlivým se mýlit nedej!
Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!
Pod jeho prapory spěj v letu smělém
za hvězdou budoucna – – “ Leč končím rady,
neb vidím, že jsem v poušti kazatelem.
Ty odvracíš se od mentora, mládí,
a já se nehněvám. Z těch nejsem pánů,
kdož s katedry by spravovali rádi
tvůj každý kročej po životním lánu.
Ba, líbíš se mi, když tak pohrdavě
ret stahuješ a vzdorně týčíš čelo,
chtíc krok svůj řídit po své bujné hlavě
a vlastní dráhou k metě bouřit smělo.
Já nevěřím, že zdar tam příští kyne,
kde mládež pokorně jen křiví záda,
krok opatrně ve vodítkách šine
a chladné líce v moudré vrásky skládá.
Ne! V tobě budoucnost je, mladý světe,
vznět nových dum, jimž nerozumí stáří,
ve hrudi tvé nám nové jaro kvete –
nechť bujaře jen kypí, plesá, září!
Byť někdy brklo ve svém bujném chvatu,
jen dál ať vichrem bouří mládí žhavé
a nadšením si okřídluje patu –
jen z toho kvasu vzejde víno zdravé.