POTMĚ
Tenkráte vkročil jsem do jejího pokojíku.
U kamen potmě seděla s rukama skříženýma.
„Proč rozsvěcuješ?“ usmála se jemně.
„Když světlo zhasnu, mrtví chodí ke mně.“
Zhasl jsem světlo, zatajil dech.
Kroků jsem přece nezaslech’.
Snad chodí matka krokem nejtišším?
A snad já dosud neslyším?
19