TICHO NA HORÁCH
Sám a sám jsem kráčel před západem
cestou, jíž jsem ve věku šel mladém,
jako tenkrát jsem se rozhlédal
na ten souhrn vrchů, lesů, skal.
Na vše, po čem práhl jsem a toužil,
stín se klad’ a stín se za mnou dloužil.
Jako tenkrát hrbila se kleč.
Vázlo slovo, umlkala řeč.
Jasné bylo, co se krylo v tmách,
jasné, čeho jsem kdy nedosáh’,
jasný život byl a jasné dílo,
jasné všechno, neboť promluvilo
ticho na horách.
37