Rok osmnáct set osmdesát čtyři...
Poklesli u nás v kursu bohatýři
a český lev se dává do prosa.
Už nezbývá mu nežli Canossa,
již ohražení matně pouze skrývá.
V železném kruhu. Ústava se vžívá.
Zda přesvědčíme císaře, že Čech
oporou trůnu nejvěrnější všech?
Franz Joseph má své antipatie.
Kéž aspoň trochu k Praze vlídný je!
A vítěz u Sedanu mohutní.
Jak nebyli by Němci urputní?
Maličkost naše naše celá vina.
Jak psal to o ní Karel z Žerotína?
Je dusno v Čechách, dusno po porážce.
Umdlévá časem nejvěrnější strážce.
Veliká hra, jak zdá se, dohrána.
Po útoku jen chabá obrana.
Tu v chvíli pochyb, nejistot a bázní
verš básníkův tak důvěřivě zazní
a volá v chvíli, nepřítel kdy zteče
českého vzdoru poslední už val:
„Dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo – jen dál, jen dál.“
V den ponurý, jenž na vše žaloval
a předváděl mi chtivost, chabost, zradu,
v den nezdárný pozdního listopadu
verš mrtvého jsem živý citoval.
Jen dál! A třeba cesta byla těžká!
Jen dál! A s vírou přes malátnost dneška.
Kdo zmešká den, ten marně za ním chodí:
„Den žádný dvakráte se nenarodí!“
Devatenáct set dvacet devět. Dnes
že směl by vnuky jímat bledý děs?
Že plni nejistot a pochyby,
co mají v rukou, z rukou dali by?
Že vzdychli by jen: Rasa poklesla.
Ne o budoucnost, rvem’ se o křesla?!
Zdaž nemusili bychom rdít se studem
před básníkem, jenž hrdě řekl: „Budem!“
a na půdě, v níž hořký blín mu rost’,
chor, zlomen vítal „smavou troufalost?“
Když přáno dojít v zaslíbenou zem’,
tu, které mrtví ani neuzřeli,
ač pro ni žili, pro ni krváceli,
dědictví jejich vydat nemůžem’.
Nám nepatří: cit mrtvých tvořit vroucí.
Nám nepatří: je odkaz pro budoucí!
Náš úkol příliš jasný v chvíli té.
Za mrtvé reky chraňme dobyté.
Náš úkol jasný. Třeba zvednout hlavu,
přes hrozby jít a mráz a boje vřavu,
přes přítomnost, jež nechápe a sočí,
v budoucnost jasnou upřít jasné oči.
Jen před mrtvými možno sklonit se.
Básníkův verši, hřmi jak polnice!