LIST Z KRONIKY

Viktor Dyk

LIST Z KRONIKY
I. I.
Rok osmnáct set osmdesát čtyři... Poklesli u nás v kursu bohatýři a český lev se dává do prosa. Už nezbývá mu nežli Canossa, již ohražení matně pouze skrývá. V železném kruhu. Ústava se vžívá. Zda přesvědčíme císaře, že Čech oporou trůnu nejvěrnější všech? Franz Joseph má své antipatie. Kéž aspoň trochu k Praze vlídný je! A vítěz u Sedanu mohutní. Jak nebyli by Němci urputní? Maličkost naše naše celá vina. Jak psal to o ní Karel z Žerotína? Je dusno v Čechách, dusno po porážce. Umdlévá časem nejvěrnější strážce. 78 Veliká hra, jak zdá se, dohrána. Po útoku jen chabá obrana. Tu v chvíli pochyb, nejistot a bázní verš básníkův tak důvěřivě zazní a volá v chvíli, nepřítel kdy zteče českého vzdoru poslední už val: „Dost v zemi železa na dobré meče, i v krvi železo – jen dál, jen dál“.dál.“ 79 II. II.
V den ponurý, jenž na vše žaloval a předváděl mi chtivost, chabost, zradu, v den nezdárný pozdního listopadu verš mrtvého jsem živý citoval. Jen dál! A třeba cesta byla těžká! Jen dál! A s vírou přes malátnost dneška. Kdo zmešká den, ten marně za ním chodí: „Den žádný dvakráte se nenarodí!“ Devatenáct set dvacet devět. Dnes že směl by vnuky jímat bledý děs? Že plni nejistot a pochyby, co mají v rukou, z rukou dali by? Že vzdychli by jen: Rasa poklesla. Ne o budoucnost, rvem’ se o křesla?! * 80 Zdaž nemusili bychom rdít se studem před básníkem, jenž hrdě řekl: „Budem!“ a na půdě, v níž hořký blín mu rost’, chor, zlomen vítal „smavou troufalost?“ Když přáno dojít v zaslíbenou zem’, tu, které mrtví ani neuzřeli, ač pro ni žili, pro ni krváceli, dědictví jejich vydat nemůžem’. Nám nepatří: cit mrtvých tvořit vroucí. Nám nepatří: je odkaz pro budoucí! Náš úkol příliš jasný v chvíli té. Za mrtvé reky chraňme dobyté. Náš úkol jasný. Třeba zvednout hlavu, přes hrozby jít a mráz a boje vřavu, přes přítomnost, jež nechápe a sočí, v budoucnost jasnou upřít jasné oči. Jen před mrtvými možno sklonit se. * Básníkův verši, hřmi jak polnice! 81

Básně v knize Devátá vlna: