Vstup.
Zas lýko pletu
kol hrstky květů,
leč kytka stěží
všem bude v děk:
vždyť s planou růží
i bodlák druží,
nach zeměžluče
a pelyněk.
Bez volby, ladu
je k sobě kladu,
jak sebrala je
dlaň ledakde:
po našem luhu,
po nivách druhů,
po světě širém
a v srdci zde.
[5]
Jich barvy zvadly
a lístky schřadly,
než drsný prst je
do kytky vsul:
však není spjata,
by váza zlatá
ji vznesla pyšně
na panský stůl;
Ni ku hře něžné
pro ručky sněžné,
za květomluvu
pro lásky žal. –
Duch jiných stesků
za dusna, blesků,
v den jasný, temný
tu kytku spjal.
Bych na hrot zlatý,
na prapor svatý
ji za chudobnou
vetk’ ozdobu,
jenž ve sny, dumy
vlá mně a šumí
a šumět bude
až do hrobu;
6
Bych aspoň druhu
jí zpestřil stuhu
nad čelem stejných
snah, péčí, met;
neb aspoň voji,
jenž v boj se strojí
za stejná hesla,
ji v cestu vmet’.
7