Máme ho rádi
Martina strýčka,
smává se na nás,
hladívá líčka,
na štěpu starém
v budkách má špačky,
z lepenky stříhá
pěkné nám hračky,
pohádek umí
na sta, tisíce –
máme ho rádi,
Martina strýce!
Všechny dnes k němu
dovol nás, máti,
chceme tam pozor
na Jitku dáti –
Smíme! Ó, hejsa, hoj!
Každý se rychle stroj,
Jitce též pospěšme
pro karkuličku –
Jdeme již, běžíme
k Martinu strýčku!
Tu se zase všechny hrnou jako z jara vody –
jenom tady na záhoně pozor na jahody!
Hle již kvetou, bílé hvězdky září z pod lupení,
zakrátko ta hvězda každá v krásný plod se změní,
v jahodu jak palec velkou, jako šarlat rudou –
což vám potom ve smetaně s cukrem chutnat budou!
Pěkně tedy vítám, děti! Hle, i Jitka malá
podívat se na strýcovy květy přicupala!
Pojď sem, bělovlásko moje, hups! mi do náručí,
hleď, co už jich ve všech barvách vůkol kvete, pučí:
tulipány, nezabudky, růže v první kráse
a zde macoškami záhon celý usmívá se,
počkej, utrhnu ti jednu, ze všech nejpěknější:
viz tři dole tmavé lístky, dva pak světlé zvejší,
ty dva nižší tmavomodré s kreseb zlatých zdobou,
libější přec prosté, jasné modro vyšších obou,
sirotků těch odstrčených od nevlastní matky,
která svým jen dcerám přála blaho, čest a statky –
„Sirotci že jsou ty lístky? Jak to možné, sděl mi!“
„Povídej nám o tom, strýčku! Prosíme tě velmi!“
Povídej! Tu věčně stejnou písničku jen znáte,
kde má strýc brát stále zkazky, nic se nestaráte.
Tahle na štěstí je snadna, zná ji každá chatka,
také mně ji často, děcku, vyprávěla matka.
Nuže, pojďte do besídky, už se v planém vínu
zelená, tam usedneme pěkně v chládku, stínu.
Tu jsme! Sedni tamhle, Jaro, a ty vedle, Svato,
Vašík zde a ty mi na klín, Jitko, pojď, mé zlato!
Ještě dýmku povyhaslou zapálit mi přejte –
Tak! – a nyní tiše seďte, pěkně poslouchejte!