Ó bratři! ten, kdo pro sebe jen žije,
kde ledové má srdce pro jiné,
ten jako růže v poušti zahyne
a hrob mu slza žádná neomyje.
Ať šlechtické jej ruce kolébají,
buď on si celý zlatem zasypán:
ni halíř na něm není požehnán
a rodiče mu pocty nepřidají –
To kletba toho, kdo sám sobě dosti,
kdo nemá jiskry lásky k povšechnosti!
Měj on si sil, co člověk může míti,
jsou bez ceny, bez ceny život jeho
jak perla na dně moře hlubokého,
již nemůž’ dívka kolem šíje víti –
Čím širší kruh, v němž síly napínáme,
tím větší cena naší jsoucnosti;
ten cit nás plní pravou blahostí,
je hvězdou nám, když smrtí zhasínáme!
Nuž mějme víc než sebe na zřeteli,
ó bratři, širší kruh si osobme
a pro národ vší silou působme,
neb jměním svým anebo svými čely!
Aj, nyní se vám příležitost dává.
Přispějte na divadlo národní,
jeť ono květ, jímž národ znamenává,
že nevyschla v něm šťáva životní –
Jeť ono důkaz, na němž jasně zříti,
že v národu národnost neuvadla,
že, třeba berla z ruky jeho padla,
on aspoň to, co ztratil, v srdci cítí!
Jak dlouho platili jsme na divadlo,
kde cizinský se jazyk rozlíhal,
kde do kletby se jméno české kladlo,
až českou líc žár studu zažíhal.
A teď, teď poslední bychom si silou
své Musy chrám neměli zbudovat
a ve zlatý zas přiodíti šat
Popelku – mluvu vlastní, přespanilou?
Když Maďar stavěl Muse svojí chrám,
z nejvyšších rodů nejsličnější paní
tu kámen braly do měkkých svých dlaní
vzdor zlatohvězdným svojim zástěrám:
ó, spěj tam, dívko z mojí vlasti klínu,
co nebojíš se zmačkat krinolínu,
ó, spěj a ukaž českým svým bratránkům,
že nejsou stvořeni jen k plným žbánkům!
Jak hrdě vstoupí někdy naše nohy
na základ ten, jejž naše rýče ryly,
pod střechu tu, již naše cihly kryly,
a budeme se cítit takřka bohy.
Nám dlaně do kapes vší silou vjely,
a kdybys je teď na ruby převrátil,
nic víc než nic bys si z nich neuchvátil –
my z ničeho si dům ten vystavěli!
A třeba bychom sebe méně dali,
byť to byl do zdi jen kamének malý,
ten kámen bude skvoucím rubínem
v prstenu našich zásluh o svou zem!