Večerní patření.
K západu slunce se chýlí. Růžovitými posívá
Oblakové hory věncy; zlatem již vršky planoucí
Klidně slaví odchod zvýšence do lůna tichého,
Ještě jenom jediný zásvit se tratí v zlatolýčí.
Nášedivá mlha rozplývá se po obrubě lesní,
Kupně se mračna rudá v hladinách rybníka pokojných
Zhlíží; zvolna rybák rozkládaje síť na lodičce
V soumraku vlnky čeří, dvojitá vesnička ze sádků
Modrošerých kyne s háječkem borovým, libě vůkol
Kraj v měňavosti barev plyne v obrazu krásném.
Hlas jasný opodál zvonců zní z leštiny temné,
77
Větve sytý skot rozvinujíc, vážným po pahorku
Tihne krokem, veselou si klučík vzadu zpěvkuje píseň.
Větrninou se zatím roznáší hláholy v ohlas
Z veské vížky na sen připomínajecího klekání.
Z proutí šum vrbového tichý vyniká u potůčku,
Anto zlehounka crčí dolinou – kde se duch s zmilelými
Předměty rád trudu prost všelikého zabývá,
Tamto hrčí zas přes křemení klidné u chaloupky,
Z píšťaly líbezné kde večír loudí zvuky pastýř.
Pod hustými chodec polehá mdlý lipami, jenžto
Z svých ramenou květ a ochladu naň větříky nesoucí
Jemně vypouštějí. Z pustých čarodějně vyhlídá
78
Luna sutin hradu tamto starého; po obloze jasné
Postupujíc semotam vine jen zsinalými se mráčky.
Slyš! slyš! hlas to jaký sem z mrákot houštiny nízké
Zakroužil medové zvuky? Zlehka nyní povyráží
Z líbezných melodý v jemnější; kouzloplnou již
Stříbrně hláholujíc roznáší hudbu povětří
Tknuté v kraj poutichlý. Nezni, umlkni, slavíčku!
Z dřímoty touhu nebuď! Jihnoucí srdce pojímá
Tak blahocit v sladkém celování dívky milostné.
79