Co měl bych říci...
Co měl bych říci, že’s má holubice,
má víla, démon, či květ lilije;
že jak dvě růže rdí se tvoje líce,
jak červánky, z nichž den se napije?
[39]
Že’s moje laňka, plachá, zádumčivá,
můj anděl strážný, úsměv boha sám;
jak píseň jara, kterou slavík zpívá,
že zní tvá řeč, jíž s bázní naslouchám?
Že kouzlem nebes oči tvoje planou,
jak žhavé hvězdy klenby nezměrné,
a vlasů proud, jenž sladce voní mannou,
že lesklým hávem noci nádherné?
Či že jsou rty tvé koral rozevřený,
jimž kane život v chorou duši mou;
tvůj úsměv nebem, plným sladké změny,
a pak tvůj smích, že přízí krystalnou?
Ne, ne! To nestačí! Ó marná snaha!
Ta slova všecka jsou jen smutný vzdech!
Co zbývá mi, než říci, že’s má drahá,
jíž nedal bych za šperky světů všech!
40