Paprsky.
Ty vlny bez hnutí dnes leží,
jak mého srdce hlubiny;
mha nad řekou se pohne s těží
a břeh již srostl se stíny.
[77]
Keř, pod nímž stojím, spustil k zemi
své dlouhé vlasy docela;
ni pták tu nehne perutěmi,
ni snět zde, jež by šuměla.
Jen s hůry, jak dvě oči strážné,
dvé hvězd se z oblak dívá sem
a proniká v té noci vlažné
až k srdci vlídným paprskem.
A mně se zdá, jak by mne cosi
k nim táhlo mocí tajemnou,
a jak by rozpínalo z rosy
a paprsků síť nade mnou.
Ó rci, zda nezdá se ti taky,
když v loubí keřů zabloudíš
za noci, polo skryté v mraky,
že jakés kouzlo je ti blíž?
78
Rci, necítíš, když měsíc v mracích
zplá, jak když meloun rozlomí,
cos trpkého v své duši, v zracích,
jak hne-li se zlé svědomí?
To láska má, jež nocí tichou
a když ji tušíš nejméně,
by zachvěla tvou marnou pýchoupýchou,
se tají v luny plameně.
A to, co mne s hvězdami pojí
a co mne mocí táhne tam,
to snad je zbytek lásky tvojí,
jež dávno prchla ku hvězdám!
79