O zlatá stařenko s tím vráskovitým čelem,
se skrání zapadlou a s vlasem jako len,
proč závidíte nám v svém srdci zatvrzelém
a proč je pohled váš tak stále zachmuřen?
Což ublížil jsem vám, neb ona, že den celý
je blesků pln váš zrak, jak noc před bouří zlou,
že ona bázlivá ni vstát se neosmělí,
ni k oknu přistoupit, ni pohnout záclonou?!
Nad prací skloněnou proč celý čas tak přísně
ve tmavé světnici ji trápit necháte,
mdlou vůní nábytku, váz, plných staré plísně
a svadlých muškátů jak hrobka prováté?
Což domníváte se, že modlitbami svými,
jak nazýváte rtů svých tajné říkání,
že steskem, vzdycháním a zraky sklopenými
před svatým patronem, jenž není k poznání,
že zbožným líbáním kdes dotýkaných tretů
a věčným žehnáním růžence, který zbyl
vám z pouti z mladých let, že vyrvete ji světu
a její duši květ, jejž Bůh tam posvětil?
Ó zlatá stařenko! To není jako s vámi,
jež naříkáte jen a modlíte se zas,
by Pán Bůh od vás vzal zlý kašel, dávno známý
po celém sousedstvu a rýmy zbavil vás!
Na nebe mysleti my dosti máme času
a do té doby snad nám Pán Bůh poshoví.
Vždyť na nás přijdou též ty chvíle bílých vlasů,
kdy paměť ztratíme a zvadnem, jako vy!
Pak také dovedem do týdna sedmkráte
si sednout z večera na sešlapaný mech
a místo modlení, jak vy to činíváte,
klíč nebes upustit a usnout na humnech.