DITĚ.DÍTĚ.
Na konci vesnice, kde bídná stojí chata,
od vrátek zahradních jen třicet kroků as
je rybník hluboký a louka bařinatá.
Tam v trávě u vody a v přízi hustých řas
pln vůně rozvíjí se kyprý květ i list
a vrby na břehu jsou plny ptačích hnizd...
Dne plápol v západu již tratil se a stmíval.
Od lesů k vesnici mhy dlouhý pruh se táh’
a v světle měsíce jak řasný závoj splýval
v kraj tichý, mlčící a pohřížený v snách.
A vlny rybníka se chvěly, záříce
jak stříbro rozlité ve svitu měsíce.
Dech vůně z lesa vál, kde jaká, hvězda, plála
a stromy zroseny se leskly nad vodou,
jen zde ta sirá ves jak pustý hřbitov stála
a smutně hleděla v tu zář svých oken tmou.
Vždyť z dáli ze dvou stran se blížil nepřítel
a před ním zděšení a strach a nářek šel.
84
Jak stádo splašené do lesů prchlo všecko.
Však ovčák vísky té, jenž svým jen život zval,
měl ženu nemocnou a malé ještě děcko,
ten v chatě u vody až do dnes vytrval.
A ta noc měsíčná, jež vládla nad krajem,
jej našla spícího u ženy sladkým snem.
A měsíc nad lesy vždy zářivěji planul,
mha rostla v bařinách a v poli mrtvý klid.
Z vod tichých stojatých vzduch studený sem vanul
a kolem bez hnutí se stromy zdály být.
Však potom u lesa, kde šerý úvoz byl,
to ticho náhle stín dvou mužů přerušil.
Z nich prvý přichvátal sem se spoceným koněm
a stanul u vody jak socha v rozpacích.
Do stanu druhů svých, kde všichni prahli po něm,
byl poslán s rozkazem a zprávou novin zlých.
A v rokli druhý muž byl sedlák zoufalý,
jejž z chaty otcovské do lesů vyhnali.
Tak blíže sebe dva tu stáli nepřátelé.
Zde chlubné vítězství, tam slepá nenávist!
Nač přemítati dál?!... Muž v doubravině ztmělé
v líc pušku přiložil a schoulil se jak list.
A pak jen kůň se vzpjal a prch’ do pustých lad
a mladý důstojník jak hmota k zemi pad’.
A ta noc měsíčná, jež nad ním klenula se
se září zlatých hvězd a s tichem posvátným,
ta rosou skropila tvář jeho v trávy řase
a květy stínily jej měkkým listem svým.
A když pak rána svit v tu pustou šlehl tiš,
tvář jeho zsinalá a ztuhlá byla již.
85
A z chaty ovčácké pak dítě vyšlo bosé,
bez druha, v košilce a spatřilo jej tam.
Byl všecek krvavý, vlas potřísněný, v rose
a vytřeštěný zrak již zasnoubil se tmám.
Pták píti chtějící, když u vody jej zhléd’,
pln strachu, zděšení, jak splašen dal se v let.
Však ono radostí si v ručky zatleskalo,
šlo blíže, výskalo, jak červánek se rdíc,
se smíchem do týla si čapku jeho dalo,
a šťastné, o smrti ni zdání nemajíc,
si sedlo u něho v dne prvním plameni –
a třískou páralo mu zlaté třepení.
1884
86