NEŽ SE NADĚJEŠ...

NEŽ SE NADĚJEŠ... K. V. RAISOVI.
A tak to všecko mizí z nenadání, než naděješ se, nevíš ani jak! Sníš chvíli, dumáš s nachýlenou skrání, jak ve snu blahém přivřený máš zrak a otevřeš ho, – po všem ani zdání. To nejsou květy, to jsou sněhy v stráni, to nejsou písně, to je větru svist. Je podzim, tmí se, padá žlutý list a bílá mlha táhne šerou plání. Vše kolem tebe jak by vychladlo, ba i to slunce, jež se v západ sklání, jen posměšné ti strojí divadlo. Ty zrakem zmámen bloudíš po oblacích a nevidíš pro samé slzy v zracích, Žeže tvoje slunce – dávno zapadlo! 1897
98