VEČER.
Na stěnu hor, jež obzor uzavírá,
jak žhavý štít se slunce pohroužilo.
Na tichý kraj, na sněhu lada šírá
se chvíli ještě zlaté světlo lilo.
Hor temena teď lesknoucí se, bílá
a plná hvězd a jisker plápolavých
pak znenáhla se mlhou zahalila
ve mráčcích táhlých, průsvitných a plavých.
A zlaté světlo měnilo se náhle
ve zrůžovělou, třesoucí se páru
a celé nebe v kráse neobsáhlé
pak zplálo, jako výheň, plná žáru.
[39]
A nyní od nebe až k zemi plane
zář průhledná do dáli nedohledné,
jak z číše vyzlacené dolů kane,
plá, svítí, třpytí se a – znova bledne.
A střechy paláců i chat, jež prve
se rděly stejně červánkovým nachem,
stráň, pole, hvozd, jež barvil plápol krve,
již blednou zase, jako ve snu plachém.
Jen hejno havranů, jež v les se vrací,
se skřekem z polí chvílemi se vzchopí.
Svit červánků se stále více ztrácí,
až pohasne a zmizí beze stopy:
Jak život náš, když ukončiv pouť strastí
dny naděje a víry v idealy,
po dlouhém ždání padne do propasti,
jíž ti, co živi, jméno – věčnosť dali.
40