Ty’s oči moje chtěla otevříti
a nevěru z mé duše vyplašit.
Hle! pravila jsi, co je blaha v žití,
co v lidských srdcích lásky má svůj byt.
Hle, šedý oblak, hvězdy, peruť ptáka,
vše volá k tobě: Vzleť a volný buď!
A dole zem tě květem k sobě láká
a praví sladce: Pojď na moji hruď!
Nuž tedy vol! Vol mezi nebem, zemí,
co zvolíš ty, i cílem bude mým...
A já zřel na tě ztrnule a němý
a zvolal náhle retem zoufalým:
Zem prach je bídný, nebe – není, není,
a blaho, láska – lež a přelud jest!
Mým cílem zhrdání a zapomnění,
nech duši mou, jí nelze jinak vést!
Jde vlastní cestou, již si vyšlapala
na strmé hrázi marných tužeb svých,
kde z jedné strany v poutech lidskosť lkala
a z druhé zhýralců se rouhal smích.
Jde hrdě, přímo, oči zavázané,
na hřbitov neznámý a daleký,
jí málo hvězd a málo světel plane
a její heslem: Pokoj na věky!
Jdi, bludné dítě, líto jest mi tebe,
jdi, zapomeň svých velkých nadějí;
po boku mém je těžko hledat’ nebe,
tvé síly chabnou, vrať se raději...
A ty jsi v slzách zraky obrátila
v mou bledou tvář muk ostnem rozrytou
a pravila jsi: Rci, kde tvoje síla?
Kde víra v nebe, kde tvé snahy jsou?
Kde jsou mé snahy? Na dně srdce leží,
jak chomáč listí zašlapaný v prach!
Má víra! Ach, to loď, již od pobřeží
bez kotvy bouř odnesla na vlnách!
A moje síla? Dávno, dítě moje,
mi s krví odešla z ran ve hrudi!
Snad její zbytek nové jednou boje
těch prvých strašnější zas probudí!