PODZIMKOVÉ UTIŠENÍ.
Ty chvíle přišly, kdy se dni zas krátí,
a mlhy začnou vlhnout v tichu lad,
kdy zbylé listí žluté začne rváti
zas drsnou rukou chladný listopad.
A jasněji teď,teď než kdykoli před tím,
já, vězeň bureau, známý kraj svůj zřím,
v les dubový teď myšlénkami letím,
v němž laně chodí listím spadalým.
Na kraji lesa myslivnu zřím, réva
už na zimu je dávno svinuta,
v kraj onen podzim smutek svůj už vlévá,
tak ticho tam, ni pták už nedutá...
Jen prázdná hnízda tmí se v stromech holých,
bič vozky s řepou se tam ozývá,
pasácký oheň jen tam šlehá v polích
v mlh mléce, které všecko přikrývá.
Ó, podzim je tam jako v duši mojí,
z vod klidných tě tam vlhkost zaráží. –
Snů mojich marných stromstrom, který tam stojí,
se v ztišených těch vodách odráží...
49