PÍSEŇ ROZTOUŽENÉHO NÁVRATU.
Z honu se večer vracíme,
v mlhách se bílých ztrácíme,
s puškami na rameni
v šeru a odmlčení.
U cesty v šedost seschlých trav
zalétl vítr, a našich hlav
dotknul se zlehka jeho chlad,
v předu psa vidím pobíhat.
V dálce se koroptve svolávají,
z řeky mhy bílé vyvstávají,
postavy naše objímají.
Taková noc! že myšlenku
v hrudi mi vyvolává,
něco jak stisknout milenku,
v nitru mi našeptává.
Po honech marných za štěstím
plachou svou chůzí šelestím
zvadlými travami v noční chlad,
v předu psa vidím pobíhat.
66
V duchu tě tisknu a objímám,
ňadra dnes toho plna mám,
ku tvým snům v dálce se nahýbám.
Sladkou bych tebe sevřít chtěl
v ocel svých paží, kdybych směl,
z oblohy měsíc se nachyluje,
vítr mi v duši zaletuje....
67