KUKAČKA.
Já jsem jen malý, tažný pták,
mé peří prosté, šedé,
a cesta moje přes lesy –
přes hory, doly vede.
Přes hory, doly, s oblaky
v dešti a sněhu, mrazu
běžím a letím pustinou
nezdržen, bez úrazu.
Bez úrazu – a radosti...
a celé moje štěstí,
usednu-li si k oddechu
na nízké ratolesti. –
*
Již hnízdo mnohé našel jsem
tak na zelené sněti,
a v něm i párek miláčků,
a pozděj kopu dětí.
Tu mněl jsem tušit v nitru svém
cit volnosti, – pak muku...
Však nezvěděl to háj ni luh,
a slyšel jen mé: Kuku! –
Co tají se v tom zpěvu mém,
jen dívky znají švarné,
kdy za léta jej čítají
čekání, touhy marné. –
67