Brzkým kvapí nazpět časy letem
Do bezedné věků hlubiny;
Mizý, lehkým zhrdajíce světem,
V temnou říš a v šeré doliny:
Náš pak život, když um s vyražením
Divné jejich cesty sprovázy,
Sotva jedním porozkošiv zřením,
S ními v plném blesku zacházý.
Jako řeka, ana tokem skalným
Pořád žene vlnky ječícý,
V moře, z něhož vznikla, s hlukem valným
Řídí kroky spěšně bežícý:
Takť y časů původ mlhy husté
Kryjí nevystihlé věčnosti;
Zátok doly tamto tají pusté
Mdlému oku naší křehkosti.
Kam jsou, příteli, kam jasní dnové
Zaletěli prošlé radosti?
Kam se, medle, s tváří liliové
Poděly ty růže mladosti?
Kde jest oheň, jejžto malovala
Živá čilost vzhledu libého?
Kde jest sýla, která vynikala
Z kroku holečka vždy bystrého?
Vše to polkla propast nelítostné
Doby, ješto světu panuje!
Ta, ta krásy utěšené, stkvostné
Rozmanitých tvorů ničuje!
Sylný topol, k hvězdám vznášejícý
Přetlustá svá pyšně ramena,
Hrdý rek – a pejr, červ v zemi spícý –,
Rovně kříví před ní kolena.
Takliž všecko časů mocy coufat
Musý tvorstvo viditedlné?
Nemůželiž sobě člověk troufat
Sklíčit soky nesmrtedlné?
Zdaliž vždycky bude naříkati
Nad osudem tímto zůřivým?
Neustále hlasem teskným lkáti
Pod jhem krku velmi důtklivým?
Ha! již vidím stezku, níž jda budu
Oukladům se časů vysmívat!
Vidím stkvějícý se tamto boudu,
V které věčně mohu obývat!
Onna stezkou moudrosti a ctnosti,
Tato chrámem sluje zbožněných;
Oba sýdlem nesmrtedlnosti:
Kyž se stanu jedním z blažených!