Co jest život, příteli? Jako snové
Ubíhají na světě mylní dnové,
Jako voda rozkoše vnadné plynou,
Žalosti hynou.
Mocnář řídě národy v zlatě sedí,
Na mladnoucý krajiny mile hledí,
Hrdé město, zahrada, jak jen kyne,
Ze skal se vine.
Okem káže, poklady země nesou,
Čelo mračí, k smrti se světy třesou,
Pohled jasně ouzkosti brány boří,
Radosti tvoří.
Pánu zpurná mračna se vyjasňují,
Pod šlepějí květiny vyskakují,
Štěstí zraje, milého Boha slaví
Krásyvé zdraví.
Jímajícý láska mu plesy seje,
Pochlebenství zázraky o něm pěje,
Věčnost stkvělá blahosti líčíc byty
Zvýšuje cyty.
Mudřec záměr ouskoku, posměch luzy,
Jedovatin nedbaje v pevné chůzy
Dra se k pravdy svatyni skály páčí,
Bouřemi kráčí.
Déšť se lije, mráz již a nemoc oudy
Mrtví, oko hasne, a vzniku troudy
Dusý msta; bdí v outoku bezbožnosti
Horlitel ctnosti.
Nehne mužem vztek; ač se nouze kruhy
Věční, šíří smích a y necti pruhy,
Smělé zoufání se co obr blíží,
Hrdinu tíží;
Rosta duchem, zmahaje člověčenství,
Zří smrt sladkou naději v příkořenství,
Bídy mrou, y radosti, jež se stále
Držely krále.
Mysli bratře ztuž! nic se neděs hoře,
Byť se jako zvlněné hnalo moře,
Než se nadáš, mrak, co ti hlavu hatí,
Sluncem se ztratí!