VE FORTNĚ
Zavřeli hocha ve klášter,
by zapomenul světa;
bděl fortník, co práh klášterní
již dlouhá střežil léta.
„Pusť, fortníku mne dobrý, ven,
ta těžká otevř’ vrata;
chci v sad, kde pestrý květu pel
a slunka záře zlatá.“
Muž obezřetný fortník byl
a zkušenost měl v mnohém:
„Květ šálí, slunce zapadá,
ty obírej se s bohem.“
Přec doléhal hoch na něj dál
a nedbal důtky žádné:
„Byl’s také mlád, vždyť nebylo
tvé srdce vždycky chladné.“
8
Muž obezřetný fortník byl,
přec říci dal si v mnohém,
on těžkou spustil závoru
řka: „Putuj, ale s bohem!“
A na svobodu spěchal hoch
snů jarních na peruti –
a kláštera i fortníka
hned zapomenul s chutí.
Než fortník šedý chová jej
až po dnes v vzpomínání
a stýská si, co práce mu
ti mladí dají páni.
(1868)
9