V.
Má práce družkou být, jak děl jsem, k skonu chvíli
Má práce družkou být, jak děl jsem, k skonu chvíli
a jistou vůdkyní k svatému lidstva cíli,
jak zákon věků velí;
ji máme milovat a k smrti věrni býti,
a vše jí v oběť dát, co srdce v běh nám nítí,
i slabý život celý.
A blažen, kdo k té družce lne svou celou duší,
s ní svazku velebí a v spojení tom tuší
vždy nebes mocnou vůli,
kdo v snění, ve bdění jen s ní vždy obírá se,
a jehož obdiv k ní a k její pro něj kráse
má věčnou stálost’ žuly.
Kdo k práci připoután však, k níž jen odpor cítí,
kdo k jiné láskou vře svou nesmí opustiti,
dle svaté vůle boží:
Když k práci zasedá, vždy cítí muka hrozná,
když v obět’ dá jí vše a srdce rve, vždy pozná,
že pouze – cizoloží.
17