Zimní host.
Hleďte naň, hleďte naň,
jak se zvolna vpíjí v stráň,
jak mu v stružkách travou měkkou
z bílé tváře slzy tekou:
Natěšil se s námi dost
snivé zimy pozdní host,
ale teď už rozplyne se
v pláni, v horách, v sluji, v lese
květům jara pro radosť!
V tajuplném usmání,
zlatý pyl mu do skrání
s vonných jehněd střásá jíva
a svou hlavou na sníh kývá:
„Starý hochu, pryč se vzdal,
skryj se v mech, neb vrásky skal
někam země do hlubiny,
– ona háv si chystá jiný,
a tvůj kroj už za své vzal!“ –
Jara smích křídla zdvih;
květy vstaly na větvích,
slunko v svět se dívá s výše,
ale sníh jen pláče tiše;
[9]
umírá jak Vestálka,
ani vzdechem nezalká
z nitra bolem stísněného –
– ví, že z každé slzy jeho
bude jedna fialka!