K nám jaro z jihu letos přišlo dřív!
Slyš, na zahradě mezi koši sliv
juž ohlašuje první ptactva smích,
že na stepilé černé snítky jich
s modravých výšin jarní slunce hárá,
a nad nivou, zkad sešel sotva sníh –
jak bledý stín se lehká vlní pára!
Roj chocholoušů s hlukem nad rolí
se snáší v dál přes měkké travné meze,
a pěšinou, jež táhne v údolí –
po každé jamce zlatý svižník leze,
co třešní u cest – jeden bílý květ:
ba, jaro nejlíp těšit umí svět!
A ty jdeš z háje – s duší nevinnou,
a svátečně tak k štěstí naladěnou,
a luzné sny, jež čelem tvým se ženou, –
sám nevíš jak, přec hymnou jedinou
jak lesní stružky v čistý pramen luk
juž splývají ti v bouřný srdce tluk!
A vše, co tobě zní a zpívá kolem,
ať jásotem, ať tesknotou, ať bolem,
či poupětem plá v rozvité juž kráse –
vše tlukem tím, jejž dojmy probudily
v tvých prsou dětských ohlas roztomilý,
ve souzvuk zas, jak harfou ozývá se!
Ty jdeš, ty sníš, ty staneš v stráni kdes,
kde bájí novou stará šumí láska,
kde plným jarem dýše tmavý les
a červenka svou milou dumku píská,
a jen se vhroužíš v jeho smích a květ –
již z luzných šeptů každé ratolesti
v tvé srdce padne ohlas mladých let,
a vzpomínky kdys prožitého štěstí!
Tu divná touha pojme duši tvou,
tu zrak tvůj maně k výšinám se vznese,
a ucítíš, jak na tvých ramenou
ti rostou křídla, jak jich vzmach se třese,
– a k nitru tvému v téže světlé chvíli
se zlatý paprsk poesie schýlí!
Ty zaslechneš, jak v háji na větvích
dav kosů hvízdá v jásání a plesu,
jak dětí ve vsi rozléhá se smích;
ty uvidíš, jak nad obrubou lesů
se nebe klene čisté, bezoblačné – –
a slasti slza vyhrkne ti v zrak,
a v ňadru stichlém náhle jako pták
tvé srdce samo verše zpívat začne!