Na samotě.
Přes průhledné a ztuhlé vodní stěny
níž olší tlum se sklání zasmušen,
a rybník malý, náspem uzavřený
se matně leskne z nízkých břehů ven...
Jak černé krajky úběl dívčí šije –
tak sněžnou hráz kol vroubí křoviska;
jich pavučí kruh slunce protrýská
a zlatí půvab zimní poesie.
Stařičký modřín dole u stavidla
kraj ztichlý hlídá, ve sny zadumán.
Uprostřed ledu zamrzlá dvě bidla
do výše trčí nad hladiny lán,
a s lísky holé strnad opuštěný
si truchle tíká v zimní náladu.
Teď slunce juž na cestě k západu
sem kmitajíc skrz temných olší kmeny
v hlaď ledu vrhlo blesk svůj roztříštěný!
Leč tam, ni v zemi nelze sledovat
ruch života, ni tlukot srdce snad!
Juž obé spí – a slunce zlatá nit
103
jich nevyvolá... Nad ledem se chmouří
a zem spjal pevně mrtvý zimy klid
a z ňader jen se lehká mha jí kouří.
Hruď přírody juž zamknuta je bolem,
je cítit mráz a zřít je hroby kolem!