I bez básníků nadšeného slova
dost sama krásna ve svém zjevu celém,
s tím jasně klidným, povznešeným čelem,
vždy stejně mlada, spanila a nova –
tak’s otiskla se v snivé mojí duši,
ó přírodo, Ty pramatko nás všech,
a na věky juž nikdo neporuší
mi obraz ten... On utkvěl tak v mých snech,
a v záři své tak čarovně mi jeví
Tvůj božský lad, že v dětinný můj věk
jen o něm zněly všecky moje zpěvy,
že čas já neměl dostat polibek
ni hlouběji se hroužit v oko děvy!
Vždyť vše, co umím, mám jen, matko, z Tebe!
Od ptáků Tvých já učil jsem se pěti,
všech snů mých růže Tvé mi daly sněti,
a v podjeseni blankytné Tvé nebe
vždy blahem tak mi prsa naplnilo,
že za dnů šerých dlouhé zimy pak
jak v úle přec mi teple tamo bylo,
a divná něha jasnila mi zrak.
Vždyť jenom tím, že při tvoření malby,
kdy štětec váhal, – jemu bez řeči
vždy udávalo, jaké stíny vzal by
Tvé slunce zlaté, malíř největší,
– v mých barev tón se nedostalo šalby!
Když osud sáhal drsnou po mně dlaní –
já k Tobě vždy se utíkal jak děcko!
Já za náhradu měl u Tebe všecko:
žár západu i sladký úsvit ranní,
mech zátiší i kyprý samet nivy – –
však neblouznil jsem o Tvých záhadách!
Já šťasten raděj’, jako motýl snivý
jsem těkal volně v širých zahradách,
radš naslouchal, co v stráních vítr šuměl
a dýchal máj, jímž voněl jarní květ...
Ó, jinak já Ti, matko, porozuměl,
než hloubavý mých vrstevníků svět:
– ne šat Ti rvát, leč taj Tvůj ctít jsem uměl!
Tys jediná, jež rodíc od pravěku
přec líbezna’s a nevinna jak panna!
Ó, přijmi tuto hold svůj od skřivana,
jenž na tvém klíně naučil se vděku!
Tvých lesů dech, Tvých bystřic zvuk mne těšil,
já čistou rukou bral jsem ze Tvých vnad –
nuž odpusť, že jsem tolik na nich zhřešil
svým titěrným a slabým veršem snad!
Mně stáří kdysi mdlobou ohne plece,
a vše mé zpěvy zniknou bezděky
jak vůně z luk, jak milé ptáče z klece,
však nesmrtna a mlada na věky
i bez mých slok – Ty budeš krásna přece!