Jak často, útrap obklíčen tu jhem,
zaúpíš hořce v nitru neklidném,
a nezdar vida bojování svého –
tak rád bys chtěl juž konec míti všeho,
co s bídou světa v kal tě tady pojí,
a k čemu’s marně snížil duši svoji!
Kdož neklesá – a byť jen okamžik –
když vlastních bratrů posměch kol a křik
jak mečem vrývá do těla mu rány,
kdy síly jeho chabnou vyčerpány,
a vůle štít se jako třtina chvěje
pod tíhou muk a vichrem beznaděje?...
V té chvíli kleté – nic se nedivím,
že bol ovládne slabým srdcem tvým,
že trpkost’ jedu zatryskne ti retem,
a nad svých přání rozdrcených květem
sám zoufaje, už bez cíle a touhy
jen smrt’ si žádáš pro svůj život dlouhý...
Však mine čas, a bouře odletí,
a tobě s klidem jako dítěti
zas do prsou se sladká víra vrátí,
i vzneseš hlavu, která chtěla spáti,
a s mocí větší, než je olbřímova –
tam, kde’s prv ustal, počneš dílo znova!
Toť léto tvé. – I cítíš najednou,
jak ňadra tvoje blahostí se dmou,
i nahlédneš, jak nebyli tu marni
ti tvoji čistí, první snové jarní,
o nichž děl svět, že bez úrody minou:
teď s výše jich ti zlaté plody kynou!
A v jeseň potom, nejsa více mlád,
když po oddechu zatoužil bys rád,
a prostřed práce, jež ti k cíli zbývá,
svůj najdeš hrob, an další cestu skrývá –
tu darmo voláš jaro svoje zpátky,
a teprv cítíš – jak je život krátký...