Zas bude jaro! – nová, silná víra
v mém srdci bláhovém se ozývá,
zas jeho rány naděj uzavírá
a růžemi jich bolest zakrývá...
Kdo se to náhle dotkl mého čela,
že roj snů vábivých tam zašuměl;
proč pod hrudí mi touha vypučela
dřív, než jsem tušil, než jsem rozuměl?...
Stanula u mne světlá bytost ženy,
přišel můj osud mimo nadání:
do sítě lásky pták jsem polapený,
však peruť má se vazbám nebrání.
Do očí patřím líbezných a věrných
jak do slunce ta zasněžená zem –
vím, budou hvězdami v mých nocech černých,
a sladce usnu pod jich paprskem!
Ó, zjeve krásný, kdo mi poslal tebe
dřív, než té zemi, kterou kryje sníh,
dřív, než těm nivám, které sever zebe
a od nichž ještě daleko jest jih?...
Ó, vesno, o které jsem léta sníval,
proč přicházíš v mou náruč nehostnou?
Zda proto, abych první tady zpíval
Za zimy druhých – píseň radostnou?...
Jsem vyvolen, bych jásal nade světem
jak za dnů března první skřivánek;
bych v srdce ubohých a chudých květem
rozhodil zvonky jarních zpěvánek?...
Ó, Bože můj, jak rád bych trochu štěstí
chtěl vyprositi také pro jiné;
jak rád bych utěšil je družnou zvěstí,
že také u nich naděj nezhyne!
Usměj se, jaro, na tu zmrzlou zemi,
usměj se, lásko, na ty nejchudší,
nechať tam kvítek mezi závějemi,
nechať tu v hoři radost vypučí!
Vždyť i z těch duší, které zima kryje,
zatouží po vás citů samota,
vždyť bez jara tu není poesie
a bez lásky tu není života!