Jakoby zakryt bílých do halen
v podzimní páře kraj spí zavalen,
stříbrnou mlhou řeka oddychuje.
Poslední parník dolů po ní pluje...
Poslední parník! Náhle, jako duch
zjevil se v mlze, koles jeho ruch
lopatkou pleská, černou vodu čeří –
a loď zas kvapem ztratila se v šeři.
Poslední parník! Kouřem šedivým
zabarvil mlhu, zvukem dunivým
zahoukal v dálce, tísněn lednou tříští –
a již se nevrátí, až v jaro příští!
Na břehu stojím, bludný poutník, sám,
a na rozmarné toulky vzpomínám,
jež druhdy podnikal jsem lodí touto,
než prst můj zlaté obepjalo pouto...
Kolikrát z Prahy v dálné okolí
já lodí tou spěl k lesům, do polí,
a v upomínku šťastném po výletu
vozil si domů kytky vzácných květů!
Až jednou večer na mou kytici
upjal se v touze pohled zářící
neznámé dívky, která se mnou jela...
Jak vonnou kořist mou mi záviděla!
Už tomu dávno, už to vše jen sen –
však posud vidím žhavý pohled ten,
jak dlouho těkal po květinách jemně,
až v rozpacích se kradmo zdvihl ke mně...
Byla v něm prosba, jímal plachostí
a přec měl v sobě tolik milosti,
že nach mi vznítil na ubledlém spánku:
ne, nebylo to jenom od červánků!
Zapadá slunce, řeka v ohni plá,
nad naší lodí prapor dýmu vlá,
stroj klape v taktu, kola v před se točí –
a na mě patří čarovných dvé očí...
Zapadá slunce, všecko přede mnou
mizí a splývá v mlhu tajemnou,
jako když přelud na mou cestu vkročí –
já zřím jen hvězdy čarovných dvou očí!
A jak se stalo, ztěžka povědět,
že v dívčích ručkách octl se můj květ,
že moji kytku odnesla si domů
neznámá kráska – i mé srdce k tomu!
Jakoby zakryt bílých do halen
v podzimní páře kraj spí zavalen,
na řece proudem tříšť se točí v kolu –
poslední parník odplul po ní dolů.
Proč, jak ten parník, vyplula mi z mlh
vzpomínka tklivá, kterou zrak mi zvlh’;
proč, kam se dívám, kam mi noha vkročí,
jen slunka vidím čarovných dvou očí?...
Z mlžného snění, z bludných potulek
vracím se domů, v teplý útulek:
tam, co jsem dumal, zjeví se mi zjasna,
když na mě pohlédne – má žena šťastná!