Syn země.
Co jsem?... Jak často v pochybách
ta myšlénka mě kruší!
Mé tělo jest jen hlína, prach,
však nesmrtnou mám duši.
Ó, kam by tato dospěla
bez drsných vazeb těla!
Snad čistým zjevem anděla
by létla, kam by chtěla...
Snad ve prostoru odvěkém
pak blíž bych meškal Bohu...
Leč ne! – já být chci člověkem
a žít jen tak, jak mohu!
Já neuměl bych zapomnět,
co dole tu mi draho,
neb miluji svůj rodný svět
i jeho strast i blaho...
Je smrtelnost v mém původu,
a k věčnosti jsem stvořen,
však matkou mám jen přírodu,
a v této tkví můj kořen!
A třebas toužil ku hvězdám
a k říším poesie:
to srdce své jen hroudě vzdám,
nad níž mi v prsou bije!
74
Má duše jednou odletí
a víc se nenavrátí,
však srdce mé zde v objetí
té hlíny bude spáti.
Jen k lásce, k práci, k lidským snům
já přilnul city všemi:
ať duch můj touží k nebesům –
mé srdce patří zemi!
1892.