Je sychravo, jen málo chvil
juž ke dnům zimy zbývá
a jakby stálý večer byl,
mha v ulicích se stmívá:
v tu dobu chmurnou, neblahou
teď na procházky za Prahou
juž nejde nikdo...
Jen já se toulám za branou
i v šeru tom a chladu,
až kroky moje postanou
u mříže starých sadů,
kde vlídně v pozdní jeseni
mne vítá Příkop Jelení –
sem nejde nikdo...
A v dumání se zahledím
do hlubokého dolu:
tam bílá pára jako dým
se zdvihá u topolů,
tam potom žvatlá v tišině,
však po zarostlé pěšině
juž nejde nikdo.
A přec mě láká touha blíž
v ten drahý asyl tady –
i otevírám černou mříž,
a vcházím do zahrady,
kde za mladosti zašlých let
se tajil po mne celý svět –
však dnes tu nikdo.
Ne, nikoho tu nezřím dnes,
jen luh a stromy známé;
je pusto vůkol – ani hles –
jen časem list se láme
a s výšky padá ohromné
v dol na stezku, kde mimo mne
juž nejde nikdo.
Kouř dechu splývá od mých úst,
vše skrytu v mlhu klamnou...
Co bylo to? – mých kroků šust,
či někdo kvapí za mnou? –
Jen praská někde větvice,
a crkot slyším Brusnice –
však nejde nikdo.
Déšť listů, zrudlých jako měď,
mi halí cestu zpola.
Ne, nebylo to zdáním teď!
Kdos na blízku mne volá...
I rozhlížím se dokola,
však ticho – nikdo nevolá –
a nejde nikdo!
Leč jak se dívám nahoru
skrz hustých větvic rysy,
kde na každičkém javoru
již prázdná hnízda visí:
tu na své drahé vzpomínám
a cítím se tak sám, tak sám – –
však nejde nikdo.
Můj Bože, kam se poděla
ta léta horování,
mých přátel chasa veselá
i jaro milování,
ba vše, co v tomto zákoutí
mne dovedlo kdys nadchnouti?...
Kdo poví? – nikdo!
Ten tam je známých tváří kruh,
když hledám je dnes kolem,
jen samoty své věrný druh
tu bloudím se svým bolem,
a dám-li signál – na můj hvizd
jen vichru svist se ozve z hnizd,
leč nejde nikdo.
Ne, nikdo zde juž nemešká
z mých dávných přátel jistě,
ni jeden z nich až do dneška
mi nezbyl na tom místě,
kde za studentské idyly
náš ples a žerty zvonily –
ne, nejde nikdo...
Jsou dávno pryč... Buď zemřeli,
neb slávu přál jim osud,
a nehlásí se k příteli,
jenž chudý je až dosud;
ne, za setkání, když se ptám,
proč nevrátí se, řeknou. „Tam? –
tam nejde nikdo!“
Ó, bolestno mi slyšeti
ta chladná, cizí slova:
jim stalo se již obětí
sem vážit cestu znova,
a mnozí v duchu – já to vím! –
mne děckem nazvou bláhovým –
však nejde nikdo.
A tak juž jako v životě,
kde jařmu práce zvykám –
i zde jsem zvykl samotě
a nezatoužím nikam,
jen upomínek někdy hlas
mi přimlouvá, bych tesknil zas –
když nejde nikdo!
Však ulevím si povzdechem
a zahloubám se v snění –
a žal můj divným pospěchem
se v balsám klidu mění –
to nejčastěji za těch dob,
kdy zem je smutna jako hrob
a nejde nikdo...
V tu dobu smrti tajemnou,
když jeseň z mlh se brodí –
kdos mírem vlá tu nade mnou
a zticha za mnou chodí,
ač nespatřím ho zrakem svým
a zdání mám, že pouze sním –
neb nejde nikdo...
A kdos ten ke mně šepotá,
a duch můj za ním vzlétá,
že necítím běd života,
ni pohrdání světa,
že pod zamlklou alejí
se touhou chvím a nadějí –
ač nejde nikdo.
Ó, dobře tuším, kdo to jest,
jenž sdílí tu mé dumy,
jenž pro lítost i pro bolest
vždy lék mi najít umí;
ó, vím to dnes já jediný,
kdy z přátel dávné družiny
sem nejde nikdo!
Je přírody to věčný dech,
jenž se mnou tady žije,
on vrací mě i po létech
zas křídlům poesie,
s ním v duši mé se rozhostí
cit krásy, mládí, volnosti –
když nejde nikdo...
Ó, dost mám –aťsi nechodí
sem druzi v jeseň temnou:
jen Musy když mne provodí
a píseň má je se mnou!
I v opuštění – nedlím sám
jak Vy, ó, přátelé, neb k Vám –
juž nejde nikdo...