Již, sešlá chaso starostí,
do tmavých ustup koutů,
já zdvihám žezlo volnosti
a trhám články poutu,
jež tížilo jak řeku led
mých snův a vidin bujný svět!
Zlatou mi dejte korunu
na pyšnou hlavu, snové,
neb usedaje na trůnu
dnes opět v slávě nové,
chci v říši svou se uvázat
a moc nad světy ukázat.
Já jediný jsem v světě král,
jenž pevně sedí v trůně;
kdo v bitvách o národy hrál
a strachem o trůn stůně,
jest pouze míčem osudu –
s ním píseň já svou nehudu!
Jáť dobře myslím s národy,
jich blaho mým jest blahem,
neb na oltáři svobody
slib skládal jsem já drahém,
že pevně v lásce k nim chci stát,
že mír a rozkoš chci jim dát.
Však svaté slovo básníka
ze vřelé řinouc hrudi
víc lidu srdce proniká
a víc v něm slastí budí
než schytralá mocnářův lest –
jeť vyšší králův pěvce čest!
Vy zlaté hvězdy na výši,
vy mluvte, neb vy znáte,
když národ pěvce své slyší,
zdaž nezvédá tenkráte
se k činům rázným líná hruď
a k šlechetnostem vzácná chuť?
Jest věčným naším úkolem
být proroky všech časů,
být věštím blaha sokolem
ve mračnu matných hlasů
a kde lid tlačí prach a rum,
novému blahu stavět dům.
Nuž pěvců říše zelená,
rozkvítej v čarné síle,
ať poctivý muž nestená
při marném omdlev díle,
ať po národech chodí slast
v noc černou sypouc trud i strast!
Mé říše věrní poddaní,
obrazy, stopy, rýmy,
král volá – vstaňte ze spaní,
zatřeste křídly svými;
hle! šírý otvírá vám svět:
nuž k sluncím vzhůru řiďte let.
V bratrském plyňte souladu,
mé duše mějte blesky,
a lidem za bol v náhradu
z tmy razte k světlu stezky,
k duším se kloníc unylým
jak matka k dětem rozmilým;
je živte mlékem krásoty,
jím domov blaha rcete,
ať vyrůstají životy
a hynou žaly kleté;
já káži tak – nuž zdar v tu pouť!
jak jarních větrů plyňte proud! –
Noc krásná tak! – Hle! luny svit
se líbá se tmou sadů,
v křovině ňader slavík skryt
do písně hrouží skladu,
a v přemilostném zachvění
se v duši vlní vzpomnění...
Jak – slzy mok!? – O šťastný král,
jenž v slávě slzet umí,
jenž hledě v minulosti dál
růžemi věnčí rumy:
on pevně sedí na trůnu
a právem nosí korunu!