Na vlastenské básníře.
Bratří v Bohu, kterýmž sláva
Čela věncem obvinuje,
Jimiž jazyk mateřský náš
Nové květy vystřeluje;
Starému, hle! básníkovi
Hleďte vlídných rukou podat,
Jenž se – ač již blíže hrobu –
Českému chce zpěvu oddat!
27
Ovšem, ovšem málo slávy
Lyrou jeho nabudete,
Neboť na počátku zymy
Ztěžka pozdní kvítek kvete:
Předc však – byť vám dost nelíbě
Starý básník česky zpíval –
Za důkaz to všecky mějte,
Jazyk že y vlast miloval.
Vlasti drahá, řeči milá!
Již ponejprv rtové mluví,
Aj! ty duchu švarných předkůpředků,
Jenž mi se – ač pozdě! – jeví:
Mějtež obět, kterou lyra –
Germanská prv – vám přináší,
Skloníc ke mně hlavy rcete:
„Uvítej nám, my jsme naši!”
28
Ano naši jsme a budem,
Dokud ve mně žíla bije,
Dokud ještě Můza česká
Okolo mne věnce vije;
Dokud slavík u potoka
Sladké libozpěvy pěje,
Dokud nevyhaslý oheň
Boha našeho mne hřeje.
A když někdy starý básník
V hrobě bude odpočívat,
Lyra zaprášená mlčet,
Pěnice nad hrobem zpívat:
Tu se bratří k vršku mějte,
V nějž mne hrobník ukolébal,
Rcete: „Spí starečku sladce,
„NebNeb jsy vlast a řeč miloval!“
29