Na hrobě Jozefa Dobrovského.
Svatý poklid ráčiž, Pane! přáti
Jemu, jenž zde v hrobě spočívá;
Dejž, by svítilo mu slavné světlo,
Co tvým vyvoleným svítívá!
Čechye, hle! v rouše smutku klečí,
Nad pahrbkem jeho ruce pne,
A v té hoři slzýc k nebi volá:
„O přestrašný, hrůzyplný dne!“ –
[1]
Neníť ho již v chrámě našich uměn,
Dobrovského není ve vlasti!
Neníť životného jeho slova,
Jeho rady vlídné ve slasti!
Památka jen zásluh jeho jasnýchjasných,
Jeho lásky k zemi milené,
Horlivosti, hlubokosti jeho,
Toho plodů velkých pramene!
Kdo z nás neví, osýřelí bratří!
Jméno naše jak on okrásyl?
Duch kterak pro zvelebení Čechů
Velikánský s mrakem zápasyl.
Kterak dnem y nocý pro mateřskou
Drahou řeč a její slávu vřel,
Jí byl živ, a povytrval v lásce
K ní a k všem nám, dokud nezemřel.
2
Padněm tedy, zarmoucení bratří!
Slzy v tvářích, na hrob našeho
Váženého, slavného vlastence,
Padněm na hrob otce drahého!
Na něm složme vroucý naše díky,
Slzou zrosme ostatky drahé,
Z nichžto strom nám přešlechetný zroste,
Ovoce pak na něm přeblahé! –
Y spí tedy, dobrý, starý otče!
Spí tu s Bohem v lůžku studeném,
Až se někdy v nadehvězdném tejně,
Bratří tvoji, k tobě dostanem!
Pokud český jazýk nevyhyne,
Tvé se v Čechách jmeno bude stkvít,
Pokud v srdcy našich pra-pravnuků
Věrná žíla česká bude bít!
3
Já pak tobě, velevážný kmete! –
Juž juž sám kmet – ruku podávám,
Tě pak, laskavě bys s svého nebe
Na mne zýral, srdečně žádám!
A když má y poslední hodina
Temně s věže osudu zazní,
Otče nebes! otcovsky nás uvoď,
Tam kde žádné strasti již není!
4