Člověk hospodář kdys vyšel za dennice
Dělníky najímat k sobě do vinice.
Našed dělníky, o peníz a mzdu denní
Umluvil se, a je bez prodlení
Poslal všecky na vinici svoji.
A když vyšel pozděj při hodině třetí,
Uzřev jiné dělníky tu, ani stojí,
Vece k nim: „Aj, nesluší vám zaháleti,
Nuže, i vy jděte na vinici moji;
A za mzdu vám,
Což spravedlivého bude, dám!“
I šli dělníci dle páně slova.
Hospodář pak na to vyšel znova
Při hodině šesté, při deváté,
A též dělníky, do díla nenajaté,
Najal si a poslal na vinici svoji.
Posléze když jedenáctá docházela,
Vyšed, lidi našel, ani darmo stojí.
I promluvil k ním tato slova vřelá:
„Co se hříchu nebojíte,
Že den celý zaháleti smíte?“
„Ach, stojíme tu, ač nám toho žal,“
Řkou mu krotkou řečí
Ubozí ti zahaleči: –
„Že nás dosud nikdo nenajal.“
„Nuže,“ hospodář dí, „dělati-li chcete,
I vy na vinici moji rychle jděte,
A já za mzdu vám,
Což spravedlivého bude, dám.“
U večer pak pán šafáři vece sám:
„Dělníky vše zavolej,
Mzdu jim náležitou dej,
Počna při posledních
Po penízi vyplať až do předních!“
A tak přišli sobě pro výplatu
Nejprv ti, kdož byli v pilném chvatu
Jenom od hodiny jedenácté pracovali;–
A ti každý po penízi vzali.
Posléz přišli první, doufajíce,
Ze štědrých že rukou vezmou více.
Ale i ti přední
Nevzali leč po poníží jak poslední.
A když byli mzdu svou umluvenou vzali,
Proti hospodáři reptati se jali:
„Aj poslední tito přišli před večerem,
I ač hodinu jen jednu pracovali,
Předce za mzdu právě tolik nyní vzali,
Co my z rukou správce tvého bérem.
A žes nařídil to sám:
Rovné učinil’s je nám,
Kteřížto jsme po den celý
Nesouc břímě práce, horkem utrpěli!“
Hospodář to slyše,
Vece jednomu z nich důstojně a tiše:
„Příteli! však nečiním já křivdy tobě.
Vzpomeniž pak sobě,
Zdali na den z peníze jsi se mnou nesmluvil?
Či chceš, abych tobě kvůli méně dobrý byl?
Což jest tvého, vezmi sobě,
A jdi, kam se zdá ti!
Já pak chci též poslednímu dáti
Tolik jako tobě. –
Aneb zdali činit nesluší mi,
Jak chci vládnouť s věcmi svými?
Či zášť má býť v oku tvém,
Já že dobrý jsem? –
Nuže, jdi a věda již, co u mne platí:
Uč se lépe – milovati!“
A prvními takto poslední se stanou,
Jichžto srdce čistá láskou planou,
A posledními zas první budou,
Zůstavivše duši v lásce chudou;
Nebo povolaných jestiť mnoho:
Vyvolených – málo z množství toho! –