XIV
ÓÓ, jenom poslyš vichřice jek!
ÓÓ, jenom poslyš vichřice jek!
To jistě někdo zavražděný kvílí!
– Nějaký šeredný problémek
nespokojenci oběsili.
Oh! Oběsili tyrana,
mořil je dny a dráždil noci.
Jich radost byla spoutána
a povadlá a po nemoci.
Jich plný pohár vypíjel,
jich účastnil se her a kvasů.
Z ulic i dílny na ně zřel:
Problémku! Poslyš! Šel jsi k ďasu!
Však teď... o teď... té radosti!
Dnes přihnul sobě občan mnohý:
„Klid starý zas se rozhostí.
Problémku! Lež má krátké nohy!“
23
A plní vášně milenci
své hříšné paní objímají.
Pod šibenicí milenci
problémům všem se posmívají.
Však nyní poslyš vichřice jek:
to jistě někdo zavražděný kvílí.
Poťouchlý, šeredný problémek
chce míti zase svoji chvíli.
Je půlnoc a s ní jde též msta,
a tajný strach je v milých líci.
– Čertovské kvítí vyrůstá
pod zamračenou šibenicí!
A milenci, hle, s hrůzou zří
metamorfósu všeho prostou:
za jeden problémek hned tři
– o šťastné plody lásky! – rostou.
Za jednu bídu moře běd.
Jsou bledi muži, chví se ženy.
I rozchechtal se problémek
nadarmo jimi odsouzený –
24