MARNOSTI
BÁSNĚ
KNIHOVNA MODERNÍ REVUE 30 PRAHA 32 POŠTOVSKAPOŠTOVSKÁ ULICE 32 TISKEM EM. STIVÍNA
[3]
1897 – 1900
[4]
Praha, 26. III. 1900.
Jiřímu Karáskovi
– Může-li Vám býti milým tento projev vážnosti a sympatií někoho, kdo stojí stranou, dedikuji Vám tyto veršíky.
V. D.
[5]
I
Lilie bílé přísahaly.
Lilie bílé přísahaly.
(Lilie, viďte, necítí?!)
„Kde naše touhy umíraly,
můžeme i my umříti!“umříti!
Nám nedáno v své bouřit síle
po horách, pláních, po mořích.
Od bledých dnů jsme bledé, bílé,
jež připravil nám něžný hřích.
O kráse nebe dobře víme,
a dobře známe Sodom zmar.
Přec, v země poutech, hříšně sníme,
ironisujem’ slunce žár!žár!“
[7]
II
I navštívil jsem dobré mládí.
I navštívil jsem dobré mládí.
Pozdravil, smál se, poused’.
Své postuláty říkalo mi.
Já však jsem nechtěl rozumět.
O špatných časech přemýšlel jsem,
životě, který pomíjí.
Nad mojí hlavou měsíc vyšel
s galantní fysiognomií.
Galantní úsměv vrhal v kosmos.
Galantní úsměv v kosmos pad’.
A – jak zřím mostu přes zábradlí,
slyším tam kohos žalovat!
Nějaký bůh tam dole plakal,
že byla touhou bledá noc.
Nějaký bůh tam protestoval,
strážníka volal na pomoc,
by střežil ctnost a dobré mravy
a zdravý rozum tisíců,
dbal nad frivolním počínáním
laxních a svůdných měsíců.
8
III
Já nevím, jak se jmenoval ten mnich,
Já nevím, jak se jmenoval ten mnich,
však zbožný byl, jak vůbec znáte mnichy.
A jestli Antonína nedostih’,
tož stejně zle ho pokoušely hříchy.
Tiše se vracel v šero cely,
před sebou vína plný džbán.
– Andělíčkové, slyšel, pěli:
Hej, narodil se Kristus Pán!
Já nevím, jak se jmenoval ten mnich,
však zalek’ se, ta věc je jednou jista.
A jestli Antonína nedostih’,
byl přece jenom věrný sluha Krista.
Vždyť vzpomělvzpomněl si: to květy vypučely
a vonným jarem dýchá lán.
– Andělíčkové, slyšel, pěli:
Hej, narodil se Kristus Pán!
Já nevím, jak se jmenoval ten mnich.
Však, kalendář! A hrůza! Nyní v máji!
Prosinců píseň, kdy je všude sníh.
Co teď ty zvuky znamenají?
9
Kristus se v máji nenarodí.
Mnich elegicky prázdnil džbán.
„To diabolus zpívat chodí.
Ne, nezrodil se Kristus Pán!“
10
IV
Dnes nevyzval ji věru ani k tanci,
Dnes nevyzval ji věru ani k tanci,
toilett nepochválil eleganci,
a dešť, ten lil se celý den.
Oblaka smutná, smutno pod oblohou,
to vyšla z domu jistě levou nohou.
A dešť, ten lil se celý den.
Pohlíží z okna. Jak ta noc je tmavá.
Posledně říkal, že ho bolí hlava.
A dešť, ten lil se celý den.
Posledně říkal, že se zvykne všemu.
I střelné ráně, z níž měl vždycky trému.
– Když dešť se lije celý den.
A dnes nepřišel vyzvati ji k tanci,
toilett nemoh’ chválit eleganci;
– že dešť se lil tak celý den!
11
Let šestnáct bylo jí. A umřela.
J. S. Machar.
V
Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
Jak chladny tehdá byly lilie!
Šla, rozjitřila a pak zapomněla.
Co je to platno, když mi nežije?
Vraždila. Ano. A pak zapomněla.
Jak zapomenout, když se zabije?
Je někdo mrtvý. Ona neumřela. –
Kdo mrtvoly jsi našel, pohřbi je!
A léta tomu jsou; kdes staré verše leží.
Je ještě krásný svět: je ještě láska svěží.
Co je to platno, když mně nežije?
A láska svěží je a láska zabije.
Chlad posměšný, hle, mají lilie.
– Kdo’s našel mrtvé, jdi a pohřbi je! –
12
VI
Toť jednoduché: Spolu půjdeme
Toť jednoduché: Spolu půjdeme
nad bystřinami, propastí a srázem.
Kapuji svoji někde najdeme,
a za Kapují hynout budem mrazem.
A dívati se budem’ do mračen
a v nervech našich vzroste nová síla.
Nasypem’ růže v klín si. Přejde den
a přijde noc, jak od počátku byla.
A nebe bude zlé a vzdálené.
A nebe bude legendárně hluché.
Zeptáš se noci. A ta řekne: Ne.
A potom umřem’. Je to jednoduché. –
13
(Psáno po letech.)
Ten drtivý mi stiskl prsa sen:
tak poníženou, slabou tak Vás zříti.
My spolu nešli. Hledím z duše ven.
Den zhasíná. A musilo tak býti.
Pro úsměv ženy nejsa narozen,
já ztroskotal. A Vy jste byla osud.
To potměšilý, tíživý byl sen.
Mám přec jen sílu: Hle, já žiji dosud!
14
VII
Hroby mají svoje práva,
Hroby mají svoje práva,
hroby k sobě táhnou živé.
Prchni, odleť do modrava.
Bůh zří vše. Však hroby dříve!
Možno žít, kdy v zemi hnije
tvojetvojí duše jedna půle?!
Tělo líné ještě žije,
pochována k žití vůle.
Myšlenky a všechny city
tráva hrobu přísně střeží.
Myšlenky a všechny city
nedozrálé dole leží.
Člověk mdle si oddychává,
jeho rety žízní práhnou.
Mrtví mají svoje práva:
mrtví k sobě živé stáhnou.
15
VIII
Zavřeny nyní všechny cesty vyšší,
Zavřeny nyní všechny cesty vyšší,
a barrikádou k nim jsou skeletty.
V takových chvílích prý se pěkně píší
vášnivé, vzteklé pamflety.
Na poety, již prolhaní jsou místy
a lehcí jako jarní sníh,
na úsměvné a hladké novellisty
aventur galantních,
Nana šedé dny, jež nesou rukou štědrou
lži, nízkost, duší porobu,
na kalamáře, snící nad katedrou
recepty pro dobu. –
Smát bych se chtěl: to tuším dobře činí,
to vznese duši nad nebe.
Pamflet psát na ty, kteří než já jiní,
psát pamflet na sebe.
Tak je to dobře: hladoví psi venku.
A ve mně toho mnoho tlí.
Tak je to dobře: Hladoví psi venku!
Je třeba, by se nažrali. –
16
IX
Je škoda dnů. Je škoda života.
Je škoda dnů. Je škoda života.
Čest, život, vše se bídně promrhá.
Háv poctivosti, ten se roztrhá;
vůz drkotá, vůz drkotá.
Na duši, tělo padá dřímota.
Odvolat něco, něco zapříti!
Ne život za čest, čest dej za žití!
Oh, tesknota... Až k smrti tesknota!
Je škoda cti. Však na to nevzpomeň!
Je pěkný květ, však užitečna žeň.
A tou jsi rád.
A umřeš pak. Ten smutek budeš mít:
Že v životě víc nelze zneuctít
a víc už zaprodat. –
17
X
Na nebi měsíc chladně svítí.
Na nebi měsíc chladně svítí.
Je dlouho, nežli ráno vstane.
„Má úcta, Vaše Excellence!“
„Má úcta, pane Eckermanne!“
„Jakž?! Země těžká, čas je nudný.
Klid olympský se zvolna ztrácí!“
„Já píši k básni o počasí
poslední hořkou variaci!“
„Chci nové verše své Vám přečíst.
– Jsem konservován, leccos umím!“
„Jsem, Excellence, velmi dojat,
ač zcela dobře nerozumím!“
„Zdá se mi, přec Vás schvátilo to.
A Vaše tvář – což? – je tak bledá.“
„O řečích zápisky jsem ztratil,
mluvených včera u oběda!“
18
„Věc ovšem smutná!“ „Excellence,
zápisky moje mnoho platí.
Pan Vilém Mrštík v dálných Čechách
začal nás..nás...“ „Žel Bůh!“..Bůh!“... „citovati!“
Tak chladnou nocí stíny chodí,
dva pyšné stíny beze žáru.
WolfangWolfgang von Goethe s Eckermannem
se procházejí po Výmaru.
Zdvořilé řeči spolu vedou,
jež vyznívají ironií.
S grandezzou odstavených bohů
strašidel hrají komedii!
19
XI
Oh, nedívej se, prosím, na mne!
Oh, nedívej se, prosím, na mne!
Já nemám, čím bych duše těšil!
Co jsem kdy cítil, vše prý klamné!
Bylo by lépe, kdybych hřešil?
Jsou dovršeny moje ctnosti.
Jsou vyplakány staré žaly.
Jsou dovršeny moje ctnosti,
jen otázky, ty ještě pálí!
Bylo by lépe, kdybych hřešil?
Jak smutná světla v druhém břehu!
Bylo by lépe, kdybych hřešil
pro smutných očí smutnou něhu?
Oh, zapomenout chvíli, chvíli,
že noc se plazí z dálek temně.
Jedinou chvíli, krátkou chvíli.
– Což nemožno se zbavit země?!
20
XII
Je ještě čas a všechno může růsti.
Je ještě čas a všechno může růsti.
Jen cizí bytost když se přelomí!
– Já uspal hlídače, ti z blázince mne pustí,
já opil dnes své choré svědomí.
Je ještě čas, tím vše se léčí časem.
Klid jenom chvíli, sečkej, srdce mé!
A neříkej svým vyčítavým hlasem:
„A lidé k předu jdou. A my už nejdeme.“
Jen ještě uvěřit, jak věřili jsme prve.
Náš ritus ponurý, ten potřebí má krve.
21
XIII
Vystřízlivělý jarní proud
Vystřízlivělý jarní proud
vleče se světem bez radosti.
Už tíže sebe přistihnout
při kterés směšné poctivosti.
Znám nyní dobře pósy chytrácké,
nečekám nic, to dodává mi síly.
Myšlenky, činy bližních bídácké,
mne k protestu už nerozčílí.
Mých současníků prolhanost
mne prožrala a nakazila.
Jen k tomu blýskne časem ctnost,
by propasti mé osvětlila.
I zapomínám pomalu,pomalu
(v tom výhoda je pro mne jistá!)jistá!),
že v mládí prvém zápalu
rodil se ve mně moralista.
Je taktní ke mně časem ničemnost,
stisknem’ si ruce, ona pochvaluje,
a jestli časem zas se vzbouří zlost,
zahučí – pak se utišuje. –
22
(Ballada renaissanční)
XIV
ÓÓ, jenom poslyš vichřice jek!
ÓÓ, jenom poslyš vichřice jek!
To jistě někdo zavražděný kvílí!
– Nějaký šeredný problémek
nespokojenci oběsili.
Oh! Oběsili tyrana,
mořil je dny a dráždil noci.
Jich radost byla spoutána
a povadlá a po nemoci.
Jich plný pohár vypíjel,
jich účastnil se her a kvasů.
Z ulic i dílny na ně zřel:
Problémku! Poslyš! Šel jsi k ďasu!
Však teď... o teď... té radosti!
Dnes přihnul sobě občan mnohý:
„Klid starý zas se rozhostí.
Problémku! Lež má krátké nohy!“
23
A plní vášně milenci
své hříšné paní objímají.
Pod šibenicí milenci
problémům všem se posmívají.
Však nyní poslyš vichřice jek:
to jistě někdo zavražděný kvílí.
Poťouchlý, šeredný problémek
chce míti zase svoji chvíli.
Je půlnoc a s ní jde též msta,
a tajný strach je v milých líci.
– Čertovské kvítí vyrůstá
pod zamračenou šibenicí!
A milenci, hle, s hrůzou zří
metamorfósu všeho prostou:
za jeden problémek hned tři
– o šťastné plody lásky! – rostou.
Za jednu bídu moře běd.
Jsou bledi muži, chví se ženy.
I rozchechtal se problémek
nadarmo jimi odsouzený –
24
XV
Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
Vždy něco je, co mluví cizí řečí.
A vzrůstá starost denně víc a víc
o tuto ránu vésti celou péči.
Je nedůvěra, je to starý klam?
Je to jen něco, co tam uvnitř stlívá?
Ten starý smutek ve svém nitru mám,
jenž chvěje se a tříští se a zpívá –
A přijde noc, a zhoustne černý mrak.
I němí hrůzou promlouvají pak,
však srdce mé, to jenom tiše vzlyká.
A nikdo z lidí vědět nesmí to.
Ne, že jsem hrdý, když vše rozbito,
však není pro to v světě zpovědníka!
25
XVI
Já nevím, jaká ke mně bude zem’.
Já nevím, jaká ke mně bude zem’.
Mám o tom pouze jakous theorii.
Nemoci býti vítězem!
– Jak dlouho do zdi hladomorny biji! –
Když v moji celu měsíce pad’ svit,
stlumené hudby svojích snů se bojím.
– „Špatným být, ano, někdy dobrým být!
A nikdy, Bože, nikdy nebýt svojím!“
A poslouchám, jak řinčí řetězy.
(Úsměvy, žerty, slova duchaplná!)
A přemítám, že v moři bez mezí
ku slávě boží zbytečná jsem vlna.
Nestvořit nic, nic nikdy nezhubit!
Ni jednu chvíli nebýt zcela svojím!
Já nevím, jakou cenu budu mít:
tam pod zemí však posměchu se bojím!
26
XVII
A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst
A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst
a rozum časem zakusovat k tomu.
Toť půvabné je! – Ale u sta hromů:
Na konec přijde přeci Antichrist.
Své srdce jez. To dlouho trvat může.
Svůj rozum časem. V dobré špižírně
trávíš své dny: oh, pod okny jsou růže
k hostinám velkým voní nesmírně.
V špižírně dobré, smutný bonvivant.
Tak. A jsi vesel. Jen ten dlouhý čas!
Což nebylo by líp vše rázem dáti?
Své srdce dal jsi, dej teď rozum zas.
Sál k orgii je právě přichystán.
Řečníci budou vzletně děkovati!
27
XVIII
Den smutný byl, já ještě smutnější.
Den smutný byl, já ještě smutnější.
„Ó, Pane, dej nám chléb náš vezdejší!“
I vstává bázeň zvolna v duši mé,
jak do oken nám fičí vítr ostrý;
pod nízkým stropem my se plížíme
ve sklepeních, kde bělají se kostry.
Z úsměvů našich morový jde puch
(jak prohnile to voní staré stěny!).
I našich hříchů umdlel zvolna kruh
a naše ctnosti dávno otráveny.
I vstává bázeň zvolna v duši mé
o denní chléb, jenž posílí a sytí;
o radosti, již vítat nevíme,
o mládí mé a touhy plné žití.
Hodovat?! Ne už! Jenom prostý chléb
v dusivém prací každodenních kouři.
A každého dne prudký srdce tep
a každého dne k posilnění bouři.
Dny mrtvé však, já právě takový.
Pod nízkým stropem zle se hladoví.
28
XIX
A klasy vstávají a klasy rostou.
A klasy vstávají a klasy rostou.
Je kosa ostrá též a pilní ženci.
Nic není hádankou, jen mysl míti prostou
a nezatemnit vlastní existenci.
Jsou hory, dálky jsou, a klasům nic to není.
Nač tázati se, komu vlastně rostou?
Je země, nebe je a klasům nic to není.
Ne, není bolestí: jen mysl míti prostou.
A klas dá zrní své, a zbude z něho sláma.
Jsou teplé úsměvy, je život krása sama.
– A zrní vyroste, a bude z něho klas.
Pak kosa ostrá zas, a zase pilní ženci.
Jen nezatemnit vlastní existenci.
A deštěm růží udusí nás čas –
29
XX
Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,
Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,
a ozvěnou tam zasténaly smutky.
A těžký večer zvolna na vše leh’,
dotěrný,dotěrný jako úsměv prostitutky.
– Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech.
O podvrácené snil jsem ethice,
o poutníku, jenž kříž svůj nemá v ruce,
o zamlklé a vnitřní tragice,
o reakcích po bouřích revoluce.
O podvrácené snil jsem ethice.
A řeka měla potměšilý lesk,
jak jezero, jež viděl jsi jen z dáli,
zve stále blíže, budí větší stesk.
– Na můry mysli, jež se v světle spálí.
A řeka měla potměšilý lesk – – –
30
XXI
Úsměvy naše rozteskněly
Úsměvy naše rozteskněly
a opakován dávno vtip.
Dny staré hřáti neuměly,
dny nové na tom o nic líp.
A ochořely naše touhy.
Už také trochu umdlel zrak.
A býti dobrým – těžko tak!
Lexikon hříchů je tak dlouhý.
Jsou doby velkých těžkostí.
Ministrům strašnou starostí
šediví přes noc vlasy..vlasy...
Šediví dávno poeti
v sny, lethargii zakleti...
Jevištěm táhnou massy –
31
XXII
V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
Oddav se smíchu, byl jsem tesklivým.
Rád nemám hluk a nezvykl jsem tichu,
pravdy jsem sok a lež je sokem mým.
Jsem mladý – přec však něčeho se bojím,
co v dlouhých nocích se mi zjevuje.
Tak uprostřed své generace stojím:
duch, který neguje!
Mně schází prudká vášeň heretika,
jenž rozpálen je svojí negací,
klid papeže, jenž anathema říká,
chlad stoika, který se odvrací.
Jsem nedůvěřiv k svojí nedůvěře,
má skepse samu sebe užírá.
Propast zřím dole, kombinuje, měře,
– duch, který popírá!
Mé „ano“ v „ne“ se akcentem svým měnimění,
mé „ne“ zas v „ano“ tónem vyznívá.
Jdu s posměchem, však nejdu bez nadšení,
jdu s nadšením, – však to se vysmívá!
32
Sám nevěda, jsem zlý a dobrý časem,
a v něze záští u mne prosvitá.
Jsem dumavý,dumavý – však mluvím lehkým hlasem:
duch, který zamítá.
33
XXIII
Vše smysl má, co těší, zabolí.
Vše smysl má, co těší, zabolí.
– Hřích? Autorita jakás neznámá?
Kdos volal smutně v hloubi údolí.
Jsem Echo. Smutná slova má.
A každý tvor má svoji Nemesis
a svoji smrt, když přijde hodina.
Nezajde vše, co bouřívalo kdys.
– Jsem Echo? Bože, kdo to vzpomíná?!
A slova říká démon. Znáš přec sny.
Prchnout chceš. Stojíš nehybný.
Ten akcent! Oh! Tvá vlastní slova též!
Zakrýváš uši. Nemůžeš!
34
XXIV
„Mně stesklo se po máku červeném!“
A. Sova
– Rudolfu Keplovi –
I
Oh, rudý mák! To vášnivě
za letních žárů v oči bije.
Tak uspávavě, mámivě.
A je to hříšná komedie.
– Nad zlými dny jdu kletbu říc’,
kdy moje ústa byla němá,
kdy poutníkům jsem nešel vstříc.
A je to smutné anathema.
Cos hořkým steskem chvělo se
a bleskem kmitlo se v mém zraku.
Mně stesklo se, mně stesklo se
po požáru těch rudých máků!
35
Duše jak rozžhavený kov –
Nemysli na to, co pak bude!
A slunce žhne a nemám slov:
Jen vím: ty máky, máky rudé!
II
Oh! Rudý mák! To nejtěžší!
A neustává slunce záře.
Říká se, prý to netěší
úrody dbalé hospodáře –
Však jaká rozkoš, zřít vše plát
rozechvěn svatou písní léta.
Směs barev vidět pyšně hrát
a cítiti: zde život vzkvétá
na pláních, kde dřív žádný květ
a všechno bylo smutně holé.
Své vášně míchat žár i led.
– Jsou nekonečná tato pole –
III
A pole jen..jen... a nevidíš
nikoho jít, jen něco mraků.
Je možno, zas se opojíš
tou písní červeného máku!
36
Táhnou se pole. Zpívá pták.
A slunce žhne, a smysly ssají.
A mezi tím, co vábí mák,
nějací lidé umírají –
A pole jdou..jdou... a pole jdoujdou.
Jsou tvoje smysly roztouženy –
Ty nejsi spoután myšlénkou.
A rád máš barvy, hlasy, ženy –
IV
Ne, už ne rád. Mně zhořklo to.
A není možno žíti znova.
Proč přepadáš mne, tesknoto?!
Je to jen noc ta únorová?!
MněMne bolí na to vzpomínat,
a vidět mne to zase bolí:
zřít rudé máky pyšně plát
do šírých, volných, zdravých polí.
Jsem smysly svými sklamán tak,
svou myšlénkou i svými city.
A všímám si: Ten rudý mák
má značnou dosi vulgarity.
Ne, už ne rád. Jsem rozjitřen
a všechno otřese mnou strašně,
37
prostor a hlasy, láska žen,
a moje pobloudilé vášně –
Jen kletbu zlým dnům říci jdu,
že úrodu mi malou daly.
A hospodářům říci jdu.jdu,
by zrádné máky vytrhali!
38
XXV
A slunce ztratilo žáry své.
A slunce ztratilo žáry své.
Bělavé bylo a bezmocné.
Komické, perversní slunce!
S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!)
v listí už dávno hnijícím
hledal jsem ztracené stopy.
Nevanul vítr, nekvílel les,
nezněly rány, nezavyl pes,
jen šustot zněl mi listí.
S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!)
říkal jsem stromům hnijícím:
„Intacta, intacta, virgo!“
Stromy se plížily do dálky
kázati výhodné morálky.
Byl to tak počestný pathos!
39
A byl jsem hořký, mstivý, zlý.
Světy, jež před věky zapadly,
chtěly zas pojednou vstáti,
a slyšel jsem tiché, neživé,
zalekané a tesklivé
známé a důvěrné kroky....kroky...
40
XXVI
Žárné slunce, vyschla všechna tráva,
Žárné slunce, vyschla všechna tráva,
a marně v prostoře
tvé líné oko svěžest očekává.
Pole a úhor, místy také vsi,
chudičké, malé, ponížené vsi...
– Šla tam na hoře!
To spustlá, zdivočelá hlava!
(Žel, ty jí znáš!)
Ztracená, smutně vyzývavá.
– Jak, ty se ptáš?!
Brát není nutno vše tak tragicky...
než, viz jen úsměv její cynický:
bezpráví ruku políbila plaše
a poddala se neřesti.
Bídákům řekla pokorně: Jsem Vaše!
– Té bolesti! Té bolesti!
41
Polední žár. Je vyschlá tráva.
A marně v prostoře
tvé líné oko změnu očekává.
Z mládí to známá labská rovina,
nějaký vršek výš se vypíná...
Jde: byla to kdys asi krásná žena,
nyní vlas zcuchán, ňadra rozhalena.
Jakoby to tvá stará láska byla;
zdivočela, hlavu odklonila,
pohlédla – mžik – pak se uchýlila –
na marné cesty uchýlila.
– Šla tam na hoře!
42
XXVII
Jak starý galejník v románu romantika
Jak starý galejník v románu romantika
(– jenž ve vazbě hořk’ devatenáct let! –)
zlý vyšel na slunce, a cítil, kterak vzniká
v něm zloba šílená, jež nenávidí svět:
měl úzkost ve zraku, a bázeň, která dráždí,
a štván byl ode všech, a laskal dumy zlé.
– Minulost bez lásky a přítomnost, jež vraždí,
ni jedno objetí, ni květy uvadlé?!
Z ponuré věznice vyšel jsem dnes
a s pósou Kainovou se dívám do nebes
a slyším hrdé, zamítavé hlasy –
A galejnická krev se vzbouřila:
Tu chtěl bych zabít, jež mne věznila,
a zpytavě a slídivě jdu v massy. –
43
XXVIII
A stromy měly zlato na korunce,
A stromy měly zlato na korunce,
vzduch lichotnost měl horkou lásky slov –
Dnes víc než jindy jat byl září slunce
slovanský člověk, přítel Oblomov –
Den slunečný, den bělavý, den žhavý
nad zpráhlým krajem náhle vzplapolal.
Do malátné a příliš měkké hlavy
minulost celou zavolal –
A viděl – jak tak dumy hlavou chodí –
nějakou slavnost kdys o Boží hod.
O závod hnaly ku předu se lodi
za smíchu, žertu nad hladinou vod.
A viděl: v modrém, bezoblačném nebi
– úlisnou něhu měl i tehdy vzduch –
nad bídou lidstva lhostejně se šklebí
šestnáctiletý jeho Bůh.
44
A viděl v dálce mizet modré šaty,
a balvan padat z výše na duši.
Nepohne sebou: ruce jeho spjaty.
Dopadne?! Dobrá! Útěk nesluší.
A viděl listy chorobné a žluté
– tak připadal mu náhle zlým ten lesk! –
po lásce dobré – a kdys zakřiknuté
mu prosák’ duši zimomřivý stesk.
A viděl: soumrak odvěký a starý
se v Babylonu snáší ulicích.
A k objetím svým svádí zase páry
do ulic temných odevěký hřích.
Pohledy viděl zoufalé a lačné,
zbloudilé, marně hledající cíl,
na nebi slunce: pak zas nebe mračné.
Však noc vždy zas... Nad tím se zamyslil.
A soucit hluboký s vším živoucím jej pojal,
jenž časné vrásky ryje na čela.
Jej smutný osud milionů dojal
a vlastní bolest v něm se ztrácela.
45
XXIX
Moře se bouří, moře se pění.
Moře se bouří, moře se pění.
My jedeme vstříc záhubě.
A tož jsme všichni zatraceni
na této palubě –
Hřešiti, bouřit, platno není.
Milovat, smát se – jaká tíž!
– Vědomí svého zatracení
se nezbavíš! –
Loď strašidelnou dnešní noc jsme zřeli.
Moře se bouří, moře se pění.
– Kdož loď tu vidí, ti jsou zatraceni! –
V opilé vřavě krucifix kdos zvedá.
Duše se vzpouzí zatvrzelá, bledá:
„Aspoň k té smrti bychom sílu měli!“
46
XXX
Na pravo, na levo svoboden,
Na pravo, na levo svoboden,
chtěl jsem svou cestou volně jíti.
Však osud řekl: Dobrý den!
Jen pamatuj – tvé živobytí!
Je kompromissem celý svět,
verš jeden sluší dobře znáti.
U Arnima’s jej tuším čet.
„Vám přísahám, o potentáti!“
Tak obmezen i upoután
zákonem, mravy, konvencemi,
jsem pouze vlastní duše pán,
ba obmezen i v této zemi.
Tož velkým gestem nejsem jat:
zde nutno tichým žárem pláti,
chci, věrný sluha, podrývat!
„Vám přísahámpřísahám, o potentáti!“
Na ulici se nechci bít;
nebije srdce míň však prudce.
47
Žel, odchovaný skepsí cit
nevěří heslům revoluce.
Na pravo, na levo svoboden!
Mně hesla strany málo platí.
Nechci znát bohů, nectím jmen.
– Vám přísahám, o potentáti!
48
XXXI
Do mrazu květy vykvetly
Do mrazu květy vykvetly
lítostné, chudé.
Pod hrudou země mrtví tlí.
Co dále bude?
Pod smutnou naší oblohou
chlad srdce cítí.
Ty vášně, ne, ty nemohou,
nemohou hřmíti.
Na smutné naší obloze
víc temní mračna.
Na prázdno touží uboze
dál duše lačná.
Dějiny, úkoly, jaký cit!
Kdo ještě věří?
Postavy dávné vyvýšit
v snů teskných šeři?!
49
Ze světa, z Čech i na Čechy
valí se špína.
A v srdce bez vší útěchy
bolest se vtíná.
Pozdě je. Listí šelestí
do smutné doby:
Jen ještě hroby nalézti,
studené hroby!
50
(Česká ukolébavka.)
XXXII
Spi sladce, moje dítě,
Spi sladce, moje dítě,
spí celá tvoje zem’.
Spi tiše, až se vzbudíš
tím těžkým jejím snem.
Spi sladce, moje dítě!
Spí celá tvoje zem’!
Spi, abys rostlo rychle,
a mohlo trpět v čas.
A nediv se, že slyšíš
dnes příliš tvrdý hlas.
Dnes kolébá tě otec,
a ten má tvrdý hlas.
Z deváté, desáté ruky
myšlénky budeš brát,
a po Evropě nosit
už obnošený šat.
Z deváté, desáté ruky
myšlénky budeš brát!
51
A oklikami půjdešpůjdeš,
kde jiní rovně jdou.
Co jiným zcela jasným,
bude ti záhadou.
A oklikami půjdeš,
kde jiní rovně jdou.
Nedej se ukřižovat
od věčných pochyb svých,
cti raděj’ autority
v katédrách, v dennících.
Bij cizí autority,
abys svou vlastní zdvih’..zdvih’...
A nerozbíjej hlavu
o malichernou zeď.
Vyber si zvučná hesla,
a to tě spasí, hleď!
Tvůj otec rozbil hlavu,
a ty měj rozum teď!
Tvé děti z desáté ruky
myšlénky budou brát,
a po Evropě nosit
už obnošený šat.
Spi sladce, moje dítě!
Je nejlíp v Čechách spat!
52
XXXIII
Ty monológy jsou mi známy,
Ty monológy jsou mi známy,
a otřásl mnou pathos scén.
A statisté té fádní drámy,
ti střídají se den co den.
Rek víc či méně pouty spjatý,
jež dal mu gratis jeho věk.
– Ať hříšník, publikán, či svatý:
V posledním aktu hyne rek.
Než padne, bývá klamán mnoho.
Když padne, není mu to vhod.
Přemýšlí dřív, pak nechá toho,
dbá prospěchů a hesel, mód.
Z počátku bojovně meč tasí,
na konec démant v bláto změk’.
Inu, jsou nyní špatné časy!
– V posledním aktu hyne rek.
Je mi ho líto. V očích hoří
nějaká bolest stajená.
53
Je jedno: staví nebo boří!
Na konec zajde bez jména.
Je mi ho líto. Znám ho z blízka.
– Jen kdybych našel pro to lék!
A v meziaktí všechno vříská!
V posledním aktu hyne rek.
54
XXXIV
– Žijícím budiž lehký život,
– Žijícím budiž lehký život,
umírajícím lehká zem! –
Obstárlé dámy dívají se
na sebevraha kukátkem!
A nadšení jim jiskří v očích,očích
(však působí to komicky!)komicky!).
– Ten nápad: jít se oběsiti
ve starý park ten šlechtický.
Na stromě mrtvola se houpá,
vítr ji sem tam obrací.
A líp než v divadle se baví
rozdovádění diváci.
A dobrý mladý muž ti praví
– na tváři úsměv lehynký –,
že mrtvý jazyk vyplazuje
víc než dvě včera slečinky.
55
XXXV
A lidé chodí klidně okolo
A lidé chodí klidně okolo
za zájmem svým, za zábavou a prací.
A nervosní a zlostná mrtvola
sní o životě, plném aspirací.
Ač umřel oddán starý pokrytec
ve vůli božskou na smrtelném loži:
těch myšlének teď nezbaví se přec
o úspěších a titulech a zboží – –
V den pohřbu mohl větší effekt být.
Dnes excellence nevidí zde ani.
A nervosní a zlostná mrtvola
zří s despektem ty, kteří kráčí za ní..ní...
56
(– Země Chelčického, 14...14..)
XXXVI
V tu krajinu jsem také zabloudil.
V tu krajinu jsem také zabloudil.
Rašelinatá, bořící se půda.
Z nedávných bitev tábor koster zbyl,
a slunce plála před západem rudá.
– – Leč potom rozstřel soumrak křídla zlá.
Lze se jen modlit, nelze něco říci.
Příroda sama jaksi zamlklá.
Zamlklá a moralisující – –
Jsou monotonní, šedé krajiny
a perspektivy,perspektivy bezútěšné vždycky.
I v dětských očích leží doktriny,
bizzarní traktát theologický.
A jak jdu, úzkost roste v duši mé
před někým, kdo je příliš Spravedlivý.
Zvuk slova láska, o němž mluvíme,
má akcent chladný, sofistický, lstivý.
57
Do nebe hledím, pouhý přísný sen,
jediná touha, intensivní, čistá.
Ve slávě světa ďábel zosobněn,
v oblacích slunce je však oko Krista.
To oko Krista hypnotisuje.
Evangelia sen sním velkolepý.
Passivní duše za vše děkuje,
plod zakrnělý děkuje těch stepí.
To oko Krista hypnotisuje.
Rybářů vidím Galilejských sbory.
A dobře zřím-li, kdes se rýsuje
netrpělivý stín... stín Bílé Hory.
58
XXXVII
Z legendy staré – a přec mladistvé –
Z legendy staré – a přec mladistvé –
motivy dva mou duši jaly:
Sentimentálních očí dvé,
jež nekonečno milovaly.
Pro svatost příliš vznícená,
pro lásku ale příliš svatá,
já vidím mladá ramena
po nekonečnu rozepjatá.
Rozpjaty ruce, hoří zrak.
V tvarech ni gestech blaha není.
Cos čeká v dálce: slunce? mrak?
– Cítím jen volné kamenění!
59
Prometheus.
Bestie!
Nepřestaneš?
Konservativní příliš element
(tak už jsou orlové kleslí?!) –
do jater mojich klofáš.
Někoho živého vem:
dítě, jež rozpíná náručnáruč,
nad propast odnes!
Zde je mrtvola.
Či ti to lhostejno, orle?
Ale hůře:
nehýbám se.
Ne Zeus
– přísahám, ne! –
celý Olymp nezabránil by,
celý Olymp nepotrestal by,
– já sám!
60
To všechno pro ten oheň,
kterým nyní hospodárně
večeři lidé upravují,
za zimy ostré mrazy plaší,
a na němž kacíř hoří občas,
Promethee!
Ten oheň
plál tobě příliš intensivní,
byl’s příliš osvícen.
Je třeba dobře hospodařit.
„Nic příliš!“
Ten oheň
hle, neklidně jak v tobě hoří!
Ničivě, nepřátelsky hoří,
zrádně hoří,
tvou osvětluje malomoc,
malomoc bohů,
malomoc světů,
Promethee!
Mohl’s být klidný
bez toho ohně.
Poznáváš teď –
a to tě usmrcuje.
Tak osvícený
díváš se v moře.
61
Lehcí tvorové tohoto světa
mávají křídly
a letí.
Dobrodruzi
se vydávají na cesty:
za zlatým rounem, za láskami
s rozepjatými rameny
jdou.
A jiní leží
mrtví už,
mythy se tvoří
nad jejich hrobem.
V zápase padli,
mají klid.
Celý Olymp nepřemohl,
přemohlo poznání.
Za marné bohy,
za marnou lidskost,
za marný život
já prozřel.
Ještě neváhají
lháti si lidé,
a vášně ještě
pobouří nervy,
62
a ještě sofisma
kouzlem svým vábí,
co ty, Promethee,
myšlénkou zabit,
kterou’s neunes’,
a zabit vzpourou,
aniž jsi vytrval,
opuštěn ležíš,
bojovník poražený,
bez štítu –
Skácel jsi s modlou
svůj vlastní život,
podkopal’s základ,
budova padá,
Promethee!
Bestie, orle,
nepřestaneš?!
63
Písně z Montblancu.
I
I
Měli jsme, mívali hříšné své chvíle:
zrádné a mučivé, chorobně bílé!
Řekli jsme: (tenkráte!) Jen malá lhůta!
A lhůta minula. A láska žlutá.
Teď můžem’ hovořit: nestraší vrásky.
Všechno to stalo se pro hříchy lásky!
Že mrazil vášně žár, kterým jsme pláli,
že velkým mudrcům zle jsme se smáli.
Že pěkných principů nemělo mládí.
Že svojich bližních jsme neměli rádi.
Rouhání řekli jsme v slabosti mnohá.
A za den sedmkrát nectili Boha!
Měli jsme, mívali zrádné své chvíle,
bolestné, zoufalé, chorobné, bílé.
64
Na Montblanc stoupli jsme. A to šlo stěží.
Však cnostné principy v propastech leží.
*
Na Montblanc stoupli jsme. Teď je nám krásně.
Na chladném Montblancu píšeme básně.
Na chladném Montblancu, na čele rýhy,
moudře se díváme v koketní knihy.
Ideje rodí se, ideje zrají
na chladném Montblancu při punči, čaji.
Ideje tancují divoký kvapík.
Ideje říkají: Nu, ty jsi chlapík!
Ale tak časem to šeredně volá
nevkusné poznámky..poznámky... z propasti... z dola!
Ze sněhu pojednou postavy hrozí:
To svůdné ženy jsou, důstojní bozi.
A my tu sedíme. Montblanc je tichý.
My tu tak glossujem’ hořké své hříchy.
Hledíme v propasti, na srázy holé.
SeredněŠeredně, posměšně volají dole.
*
65
Ne. My se nebáli, když přišel mrak.
Řekli jsme: Chceme! – A přišlo to tak!
Kdykoliv bouře vše rozmete nová,
vůle vše stvoří zas: myšlénky; slova.
– Teď bouře netáhne. Bezvětří.
Už všechno mlčí po dny tři.
Nestoupá na hory cizí host,
nemluví slova má minulost.
Sousední hory pod sněhem
s chladným se dívají úsměvem.
Ne. My se nebáli. Až ty dny tři.
Zlomyslného bezvětří.
66
II
II
Ptáci svá poselství Noemům nosí.
Já píši v potopě perfidní glossy.
Zbytečná radost je, zbytečny hody,
já vidím dosud dešť a vidím vody!
Nejsem dost lhostejný: z hloubi jsem vyšel.
Výkřiky o pomoc všechny jsem slyšel.
Po nových rozkoších jiní nechť slídí.
Mne léta drtila ubohost lidí.
Bolest jich bolest má; nejsem jak hory.
A všeho potopou mdlý jsem a chorý.
Programy?! Pokroku klikaté schody?
– Já vidím dosud dešť a vidím vody..vody...
Dny lepší čekal bych: má to svůj hrot.
Zbytečná radost je, zbytečný hod!
67
III
III
Den včera pustý byl, vítr vším třás’.
Nějaký turista zlomil si vaz.
Na lstivém Montblancu cesta je klam.
A mně tak připadal poněkud znám.
Tam dole v nížinách, za písní zvuku,
tuším, že podal jsem kdysi mu ruku.
Tam dole v nížinách srdce se třásla,
tam dole stáda se pokojně pásla.
Příteli! Vrcholy lákají blázna.
Na hory cesta je kluzká a srázná.
Příteli! Mrtev jsi. Je tebe škoda.
My vinni nebyli – jenom ta moda!
68
IV
IV
Spí zem’ a lidé. Leží hory
melancholicky schoulené.
JsoJsou tomu věky, dávno přešly
dny tvoření.
Spí zem’ a lidé. Svědomí jich,
to dávno usnulo.
A hory, pyšné na své ledy,
opovrhují –
Života není. Mlčí hory,
melancholicky schoulené.
Což může někdy bíti srdce
pod ledným příkrovem?!
Nehnou se hory. Majestátně
své chovají dál tradice.
Jen chvílemi je něha pojme
k údolí –
Ledový příkrov setřásají,
paprskem teplým pohnuty...
roztáhnou ramena svá v touze
– a rozdrtí –
69
V
(J. Glücklichovi.)
A zvláštním smutkem dnes má duše chora.
Francouzsky: Montblanc. Česky: Bílá Hora.
Zdá se mi časem, tam pod těmi ledy
že leží někdo, ztracený a bledý.
A kdysi v noci mluvili jsme o tom,
co mohlo býti, co nebylo potom.
O zbabělosti, která ztrácí hlavu,
o lidu kleslém, indolenci stavů –
V posled však vyšla hlubší pravdy zoře:
„To všechno proto: neměli jsme moře!“
Příklady z dějin osvětlí to všecko:
Hollandsko, Dánsko, Belgie a Švédsko.
Bez moře všechno malý národ ztratí.
Shakespeare, škoda, ty’s nám je chtěl dáti.
*
70
Pod ledem mrtvola mne upoutala.
Národ, ten vstal. Čest ale nepovstala.
Tak rozhovor svůj tiše povedem’,
pod ledem mrtvá, mrtvý nad ledem.
„Mrtvá cti, ano, viz, co z tebe zbývá.
A je to pravda, že jsi byla živa?“
„Já měla vždycky dynastické city,
vždy plna odboje a plna loyality.
I proti Římu boj jsem vedla litý,
vždy plna odboje a plna humanity!
Šla touha ta vždy krajem a šla městy!
Jít konsekvencím myšlének svých z cesty!“
„Mrtvá cti, národ po světě se plouží,
za posměch, ránu, za nadávku slouží!
A nikdo nezří přes práh svého domu.
Národa škoda. Moře scházelo mu!“
– „Ďas národ vem’. Chci pokoj mít. Je faktum,
že nejlépe se scvrknout na abstraktum.
Tvor rozumný už různic těch je sytý,
vždy plných odboje a plných loyality!“
71
Tak těšily se věrné panské domy:
Zřízení zemské zbude bez pohromy.
A vítěz, který vzpouře uťal hlavu,
privilegií nedotkne se stavů.
Z affairy celé, vůbec možno říci,
prospěch mít budou pouze katolíci.
A Jeho Milost zve do vážných porad,
kdy dávno hotov už je elaborát!
*
Dnes pocit lásky probudil se starý
a prapory se věsí na stožáry.
Na stromy leze mládež do výše,
jak Zacheus, zřít chtěje Ježíše.
Lid oddaný, lid věrný, dojatý,
ten šeptá si: „Což?! Státní převraty?!“
Mrtvá cti, národ stoletím se plouží.
Co chce, to neví. Je však rád, že slouží.
*
To psal jsem kdysikdysi. (..Snad...Snad jste o tom slyšel.)
Je letní noc. Je jasná: měsíc vyšel.
72
– (To zvalo se, bych nemluvil jen zpola:
„Bezhlavý jezdec“: prvá kapitola.)
Tu v chvíli pozdní – nic už nepohne se –
bezhlavý jezdec objeví se v lese.
Na všechny strany prosí do únavy.
„Dejte mi hlavu. Nemám svojí hlavy!“
A jede dál, všem stromům mdle se kloně.
Vše zaniká. Jen cval je slyšet koně.
Tož obsah jsem Vám pověděl, jak umím.
– A nevěřte, že smutek sotva tlumím.
*
A na srdce mi padlo těžké hoře.
Oh, ano, ano, přec tu schází moře!
Pro malé duše bez studu a síly
ty mocné vlny, by je odplavily.
A klid by byl, a konec bez stopy,
jak se štěňaty, jež se utopí.
Pro malých lidí velkou ješitnost
to moře místa chovalo by dost.
73
Pro žurnály, pro čestné občany,
pro moudrou mládež, pro sport, chantány!
Pro massy, ovládané cizinou,
jediné moře s jednou hladinou.
74
VI
VI
A hledím: mně se otvírají denně
mrazivé, chladné obzory.
Hoch zapaluje první cigarettu
a dumá: „Půjdu na hory!“
Epigón mrtvých, zadumán jsem vyšel,
– skryt ve mnemně skeptik jakýsi! –
dvě hory jsem tam konversovat slyšel,
však nerozeznal obrysy.
„Saisona v proudu. Každou chvíli nový
se objeví tu turista.
Rozhlédne kol se. Vážně kývne hlavou:
– Dík bohu, cesta nejistá! –“
„Je čestný spleen, jejž mladý tento sbor má..“má...“
„Ať už se raděj’ oběsí!“
...„Mně vadí pouze jejich uniforma,
a obtloustlé jich notesy!“
75
„Jsou výšky, pláně, bystřiny a srázy
a bouře táhnou nebesy.
Ať svítí slunce a ať bouře mrazí,
vždy zapíší to v notesy!“
Sklonil jsem hlavu. Duše moje měkla,
myšlének starý kredit ztratil směr.
A hora k hoře epilogem řekla:
„Fâcheuse affaire!“
E: sf; 2004
76