XXVI Žárné slunce, vyschla všechna tráva,

Viktor Dyk

XXVI
Žárné slunce, vyschla všechna tráva, Žárné slunce, vyschla všechna tráva,
 a marně v prostoře tvé líné oko svěžest očekává. Pole a úhor, místy také vsi, chudičké, malé, ponížené vsi... – Šla tam na hoře! To spustlá, zdivočelá hlava! (Žel, ty jí znáš!) Ztracená, smutně vyzývavá. – Jak, ty se ptáš?! Brát není nutno vše tak tragicky... než, viz jen úsměv její cynický: bezpráví ruku políbila plaše a poddala se neřesti. Bídákům řekla pokorně: Jsem Vaše! – Té bolesti! Té bolesti! 41 Polední žár. Je vyschlá tráva. A marně v prostoře tvé líné oko změnu očekává. Z mládí to známá labská rovina, nějaký vršek výš se vypíná... Jde: byla to kdys asi krásná žena, nyní vlas zcuchán, ňadra rozhalena. Jakoby to tvá stará láska byla; zdivočela, hlavu odklonila, pohlédla – mžik – pak se uchýlila – na marné cesty uchýlila. – Šla tam na hoře! 42
Básně v knize Marnosti:
  1. I Lilie bílé přísahaly.
  2. II I navštívil jsem dobré mládí.
  3. III Já nevím, jak se jmenoval ten mnich,
  4. IV Dnes nevyzval ji věru ani k tanci,
  5. V Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
  6. VI Toť jednoduché: Spolu půjdeme
  7. VII Hroby mají svoje práva,
  8. VIII Zavřeny nyní všechny cesty vyšší,
  9. IX Je škoda dnů. Je škoda života.
  10. X Na nebi měsíc chladně svítí.
  11. XI Oh, nedívej se, prosím, na mne!
  12. XII Je ještě čas a všechno může růsti.
  13. XIII Vystřízlivělý jarní proud
  14. XIV Ó, jenom poslyš vichřice jek!
  15. XV Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
  16. XVI Já nevím, jaká ke mně bude zem’.
  17. XVII A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst
  18. XVIII Den smutný byl, já ještě smutnější.
  19. XIX A klasy vstávají a klasy rostou.
  20. XX Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,
  21. XXI Úsměvy naše rozteskněly
  22. XXII V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
  23. XXIII Vše smysl má, co těší, zabolí.
  24. XXIV
  25. XXV A slunce ztratilo žáry své.
  26. XXVI Žárné slunce, vyschla všechna tráva,
  27. XXVII Jak starý galejník v románu romantika
  28. XXVIII A stromy měly zlato na korunce,
  29. XXIX Moře se bouří, moře se pění.
  30. XXX Na pravo, na levo svoboden,
  31. XXXI Do mrazu květy vykvetly
  32. XXXII Spi sladce, moje dítě,
  33. XXXIII Ty monológy jsou mi známy,
  34. XXXIV – Žijícím budiž lehký život,
  35. XXXV A lidé chodí klidně okolo
  36. XXXVI V tu krajinu jsem také zabloudil.
  37. XXXVII Z legendy staré – a přec mladistvé –
  38. Prometheus.
  39. Písně z Montblancu.