XXVIII A stromy měly zlato na korunce,

Viktor Dyk

XXVIII
A stromy měly zlato na korunce, A stromy měly zlato na korunce,
 vzduch lichotnost měl horkou lásky slov – Dnes víc než jindy jat byl září slunce slovanský člověk, přítel Oblomov – Den slunečný, den bělavý, den žhavý nad zpráhlým krajem náhle vzplapolal. Do malátné a příliš měkké hlavy minulost celou zavolal – A viděl – jak tak dumy hlavou chodí – nějakou slavnost kdys o Boží hod. O závod hnaly ku předu se lodi za smíchu, žertu nad hladinou vod. A viděl: v modrém, bezoblačném nebi – úlisnou něhu měl i tehdy vzduch – nad bídou lidstva lhostejně se šklebí šestnáctiletý jeho Bůh. 44 A viděl v dálce mizet modré šaty, a balvan padat z výše na duši. Nepohne sebou: ruce jeho spjaty. Dopadne?! Dobrá! Útěk nesluší. A viděl listy chorobné a žluté – tak připadal mu náhle zlým ten lesk! – po lásce dobré – a kdys zakřiknuté mu prosák’ duši zimomřivý stesk. A viděl: soumrak odvěký a starý se v Babylonu snáší ulicích. A k objetím svým svádí zase páry do ulic temných odevěký hřích. Pohledy viděl zoufalé a lačné, zbloudilé, marně hledající cíl, na nebi slunce: pak zas nebe mračné. Však noc vždy zas... Nad tím se zamyslil. A soucit hluboký s vším živoucím jej pojal, jenž časné vrásky ryje na čela. Jej smutný osud milionů dojal a vlastní bolest v něm se ztrácela. 45
Básně v knize Marnosti:
  1. I Lilie bílé přísahaly.
  2. II I navštívil jsem dobré mládí.
  3. III Já nevím, jak se jmenoval ten mnich,
  4. IV Dnes nevyzval ji věru ani k tanci,
  5. V Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
  6. VI Toť jednoduché: Spolu půjdeme
  7. VII Hroby mají svoje práva,
  8. VIII Zavřeny nyní všechny cesty vyšší,
  9. IX Je škoda dnů. Je škoda života.
  10. X Na nebi měsíc chladně svítí.
  11. XI Oh, nedívej se, prosím, na mne!
  12. XII Je ještě čas a všechno může růsti.
  13. XIII Vystřízlivělý jarní proud
  14. XIV Ó, jenom poslyš vichřice jek!
  15. XV Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
  16. XVI Já nevím, jaká ke mně bude zem’.
  17. XVII A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst
  18. XVIII Den smutný byl, já ještě smutnější.
  19. XIX A klasy vstávají a klasy rostou.
  20. XX Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,
  21. XXI Úsměvy naše rozteskněly
  22. XXII V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
  23. XXIII Vše smysl má, co těší, zabolí.
  24. XXIV
  25. XXV A slunce ztratilo žáry své.
  26. XXVI Žárné slunce, vyschla všechna tráva,
  27. XXVII Jak starý galejník v románu romantika
  28. XXVIII A stromy měly zlato na korunce,
  29. XXIX Moře se bouří, moře se pění.
  30. XXX Na pravo, na levo svoboden,
  31. XXXI Do mrazu květy vykvetly
  32. XXXII Spi sladce, moje dítě,
  33. XXXIII Ty monológy jsou mi známy,
  34. XXXIV – Žijícím budiž lehký život,
  35. XXXV A lidé chodí klidně okolo
  36. XXXVI V tu krajinu jsem také zabloudil.
  37. XXXVII Z legendy staré – a přec mladistvé –
  38. Prometheus.
  39. Písně z Montblancu.