XXVIII
A stromy měly zlato na korunce,
A stromy měly zlato na korunce,
vzduch lichotnost měl horkou lásky slov –
Dnes víc než jindy jat byl září slunce
slovanský člověk, přítel Oblomov –
Den slunečný, den bělavý, den žhavý
nad zpráhlým krajem náhle vzplapolal.
Do malátné a příliš měkké hlavy
minulost celou zavolal –
A viděl – jak tak dumy hlavou chodí –
nějakou slavnost kdys o Boží hod.
O závod hnaly ku předu se lodi
za smíchu, žertu nad hladinou vod.
A viděl: v modrém, bezoblačném nebi
– úlisnou něhu měl i tehdy vzduch –
nad bídou lidstva lhostejně se šklebí
šestnáctiletý jeho Bůh.
44
A viděl v dálce mizet modré šaty,
a balvan padat z výše na duši.
Nepohne sebou: ruce jeho spjaty.
Dopadne?! Dobrá! Útěk nesluší.
A viděl listy chorobné a žluté
– tak připadal mu náhle zlým ten lesk! –
po lásce dobré – a kdys zakřiknuté
mu prosák’ duši zimomřivý stesk.
A viděl: soumrak odvěký a starý
se v Babylonu snáší ulicích.
A k objetím svým svádí zase páry
do ulic temných odevěký hřích.
Pohledy viděl zoufalé a lačné,
zbloudilé, marně hledající cíl,
na nebi slunce: pak zas nebe mračné.
Však noc vždy zas... Nad tím se zamyslil.
A soucit hluboký s vším živoucím jej pojal,
jenž časné vrásky ryje na čela.
Jej smutný osud milionů dojal
a vlastní bolest v něm se ztrácela.
45