XIV Ó, jenom poslyš vichřice jek!

Viktor Dyk

XIV
ÓÓ, jenom poslyš vichřice jek! ÓÓ, jenom poslyš vichřice jek!
 To jistě někdo zavražděný kvílí! – Nějaký šeredný problémek nespokojenci oběsili. Oh! Oběsili tyrana, mořil je dny a dráždil noci. Jich radost byla spoutána a povadlá a po nemoci. Jich plný pohár vypíjel, jich účastnil se her a kvasů. Z ulic i dílny na ně zřel: Problémku! Poslyš! Šel jsi k ďasu! Však teď... o teď... té radosti! Dnes přihnul sobě občan mnohý: „Klid starý zas se rozhostí. Problémku! Lež má krátké nohy!“ 23 A plní vášně milenci své hříšné paní objímají. Pod šibenicí milenci problémům všem se posmívají. Však nyní poslyš vichřice jek: to jistě někdo zavražděný kvílí. Poťouchlý, šeredný problémek chce míti zase svoji chvíli. Je půlnoc a s ní jde též msta, a tajný strach je v milých líci. – Čertovské kvítí vyrůstá pod zamračenou šibenicí! A milenci, hle, s hrůzou zří metamorfósu všeho prostou: za jeden problémek hned tři – o šťastné plody lásky! – rostou. Za jednu bídu moře běd. Jsou bledi muži, chví se ženy. I rozchechtal se problémek nadarmo jimi odsouzený – 24
Básně v knize Marnosti:
  1. I Lilie bílé přísahaly.
  2. II I navštívil jsem dobré mládí.
  3. III Já nevím, jak se jmenoval ten mnich,
  4. IV Dnes nevyzval ji věru ani k tanci,
  5. V Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
  6. VI Toť jednoduché: Spolu půjdeme
  7. VII Hroby mají svoje práva,
  8. VIII Zavřeny nyní všechny cesty vyšší,
  9. IX Je škoda dnů. Je škoda života.
  10. X Na nebi měsíc chladně svítí.
  11. XI Oh, nedívej se, prosím, na mne!
  12. XII Je ještě čas a všechno může růsti.
  13. XIII Vystřízlivělý jarní proud
  14. XIV Ó, jenom poslyš vichřice jek!
  15. XV Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
  16. XVI Já nevím, jaká ke mně bude zem’.
  17. XVII A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst
  18. XVIII Den smutný byl, já ještě smutnější.
  19. XIX A klasy vstávají a klasy rostou.
  20. XX Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,
  21. XXI Úsměvy naše rozteskněly
  22. XXII V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
  23. XXIII Vše smysl má, co těší, zabolí.
  24. XXIV
  25. XXV A slunce ztratilo žáry své.
  26. XXVI Žárné slunce, vyschla všechna tráva,
  27. XXVII Jak starý galejník v románu romantika
  28. XXVIII A stromy měly zlato na korunce,
  29. XXIX Moře se bouří, moře se pění.
  30. XXX Na pravo, na levo svoboden,
  31. XXXI Do mrazu květy vykvetly
  32. XXXII Spi sladce, moje dítě,
  33. XXXIII Ty monológy jsou mi známy,
  34. XXXIV – Žijícím budiž lehký život,
  35. XXXV A lidé chodí klidně okolo
  36. XXXVI V tu krajinu jsem také zabloudil.
  37. XXXVII Z legendy staré – a přec mladistvé –
  38. Prometheus.
  39. Písně z Montblancu.