XXIV

XXIV „Mně stesklo se po máku červeném!“ A. Sova
– Rudolfu Keplovi –
I Oh, rudý mák! To vášnivě za letních žárů v oči bije. Tak uspávavě, mámivě. A je to hříšná komedie. – Nad zlými dny jdu kletbu říc’, kdy moje ústa byla němá, kdy poutníkům jsem nešel vstříc. A je to smutné anathema. Cos hořkým steskem chvělo se a bleskem kmitlo se v mém zraku. Mně stesklo se, mně stesklo se po požáru těch rudých máků! 35 Duše jak rozžhavený kov – Nemysli na to, co pak bude! A slunce žhne a nemám slov: Jen vím: ty máky, máky rudé! II Oh! Rudý mák! To nejtěžší! A neustává slunce záře. Říká se, prý to netěší úrody dbalé hospodáře – Však jaká rozkoš, zřít vše plát rozechvěn svatou písní léta. Směs barev vidět pyšně hrát a cítiti: zde život vzkvétá na pláních, kde dřív žádný květ a všechno bylo smutně holé. Své vášně míchat žár i led. – Jsou nekonečná tato pole – III A pole jen..jen... a nevidíš nikoho jít, jen něco mraků. Je možno, zas se opojíš tou písní červeného máku! 36 Táhnou se pole. Zpívá pták. A slunce žhne, a smysly ssají. A mezi tím, co vábí mák, nějací lidé umírají – A pole jdou..jdou... a pole jdoujdou. Jsou tvoje smysly roztouženy – Ty nejsi spoután myšlénkou. A rád máš barvy, hlasy, ženy – IV Ne, už ne rád. Mně zhořklo to. A není možno žíti znova. Proč přepadáš mne, tesknoto?! Je to jen noc ta únorová?! MněMne bolí na to vzpomínat, a vidět mne to zase bolí: zřít rudé máky pyšně plát do šírých, volných, zdravých polí. Jsem smysly svými sklamán tak, svou myšlénkou i svými city. A všímám si: Ten rudý mák má značnou dosi vulgarity. Ne, už ne rád. Jsem rozjitřen a všechno otřese mnou strašně, 37 prostor a hlasy, láska žen, a moje pobloudilé vášně – Jen kletbu zlým dnům říci jdu, že úrodu mi malou daly. A hospodářům říci jdu.jdu, by zrádné máky vytrhali! 38