XXIV
„Mně stesklo se po máku červeném!“
A. Sova
– Rudolfu Keplovi –
I
Oh, rudý mák! To vášnivě
za letních žárů v oči bije.
Tak uspávavě, mámivě.
A je to hříšná komedie.
– Nad zlými dny jdu kletbu říc’,
kdy moje ústa byla němá,
kdy poutníkům jsem nešel vstříc.
A je to smutné anathema.
Cos hořkým steskem chvělo se
a bleskem kmitlo se v mém zraku.
Mně stesklo se, mně stesklo se
po požáru těch rudých máků!
35
Duše jak rozžhavený kov –
Nemysli na to, co pak bude!
A slunce žhne a nemám slov:
Jen vím: ty máky, máky rudé!
II
Oh! Rudý mák! To nejtěžší!
A neustává slunce záře.
Říká se, prý to netěší
úrody dbalé hospodáře –
Však jaká rozkoš, zřít vše plát
rozechvěn svatou písní léta.
Směs barev vidět pyšně hrát
a cítiti: zde život vzkvétá
na pláních, kde dřív žádný květ
a všechno bylo smutně holé.
Své vášně míchat žár i led.
– Jsou nekonečná tato pole –
III
A pole jen..jen... a nevidíš
nikoho jít, jen něco mraků.
Je možno, zas se opojíš
tou písní červeného máku!
36
Táhnou se pole. Zpívá pták.
A slunce žhne, a smysly ssají.
A mezi tím, co vábí mák,
nějací lidé umírají –
A pole jdou..jdou... a pole jdoujdou.
Jsou tvoje smysly roztouženy –
Ty nejsi spoután myšlénkou.
A rád máš barvy, hlasy, ženy –
IV
Ne, už ne rád. Mně zhořklo to.
A není možno žíti znova.
Proč přepadáš mne, tesknoto?!
Je to jen noc ta únorová?!
MněMne bolí na to vzpomínat,
a vidět mne to zase bolí:
zřít rudé máky pyšně plát
do šírých, volných, zdravých polí.
Jsem smysly svými sklamán tak,
svou myšlénkou i svými city.
A všímám si: Ten rudý mák
má značnou dosi vulgarity.
Ne, už ne rád. Jsem rozjitřen
a všechno otřese mnou strašně,
37
prostor a hlasy, láska žen,
a moje pobloudilé vášně –
Jen kletbu zlým dnům říci jdu,
že úrodu mi malou daly.
A hospodářům říci jdu.jdu,
by zrádné máky vytrhali!
38