XXII V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.

Viktor Dyk

XXII
V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu. V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
 Oddav se smíchu, byl jsem tesklivým. Rád nemám hluk a nezvykl jsem tichu, pravdy jsem sok a lež je sokem mým. Jsem mladý – přec však něčeho se bojím, co v dlouhých nocích se mi zjevuje. Tak uprostřed své generace stojím: duch, který neguje! Mně schází prudká vášeň heretika, jenž rozpálen je svojí negací, klid papeže, jenž anathema říká, chlad stoika, který se odvrací. Jsem nedůvěřiv k svojí nedůvěře, má skepse samu sebe užírá. Propast zřím dole, kombinuje, měře, – duch, který popírá! Mé „ano“ v „ne“ se akcentem svým měnimění, mé „ne“ zas v „ano“ tónem vyznívá. Jdu s posměchem, však nejdu bez nadšení, jdu s nadšením, – však to se vysmívá! 32 Sám nevěda, jsem zlý a dobrý časem, a v něze záští u mne prosvitá. Jsem dumavý,dumavý – však mluvím lehkým hlasem: duch, který zamítá. 33
Básně v knize Marnosti:
  1. I Lilie bílé přísahaly.
  2. II I navštívil jsem dobré mládí.
  3. III Já nevím, jak se jmenoval ten mnich,
  4. IV Dnes nevyzval ji věru ani k tanci,
  5. V Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
  6. VI Toť jednoduché: Spolu půjdeme
  7. VII Hroby mají svoje práva,
  8. VIII Zavřeny nyní všechny cesty vyšší,
  9. IX Je škoda dnů. Je škoda života.
  10. X Na nebi měsíc chladně svítí.
  11. XI Oh, nedívej se, prosím, na mne!
  12. XII Je ještě čas a všechno může růsti.
  13. XIII Vystřízlivělý jarní proud
  14. XIV Ó, jenom poslyš vichřice jek!
  15. XV Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
  16. XVI Já nevím, jaká ke mně bude zem’.
  17. XVII A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst
  18. XVIII Den smutný byl, já ještě smutnější.
  19. XIX A klasy vstávají a klasy rostou.
  20. XX Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,
  21. XXI Úsměvy naše rozteskněly
  22. XXII V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
  23. XXIII Vše smysl má, co těší, zabolí.
  24. XXIV
  25. XXV A slunce ztratilo žáry své.
  26. XXVI Žárné slunce, vyschla všechna tráva,
  27. XXVII Jak starý galejník v románu romantika
  28. XXVIII A stromy měly zlato na korunce,
  29. XXIX Moře se bouří, moře se pění.
  30. XXX Na pravo, na levo svoboden,
  31. XXXI Do mrazu květy vykvetly
  32. XXXII Spi sladce, moje dítě,
  33. XXXIII Ty monológy jsou mi známy,
  34. XXXIV – Žijícím budiž lehký život,
  35. XXXV A lidé chodí klidně okolo
  36. XXXVI V tu krajinu jsem také zabloudil.
  37. XXXVII Z legendy staré – a přec mladistvé –
  38. Prometheus.
  39. Písně z Montblancu.