XXXVI V tu krajinu jsem také zabloudil.

Viktor Dyk

XXXVI
V tu krajinu jsem také zabloudil. V tu krajinu jsem také zabloudil.
 Rašelinatá, bořící se půda. Z nedávných bitev tábor koster zbyl, a slunce plála před západem rudá. – – Leč potom rozstřel soumrak křídla zlá. Lze se jen modlit, nelze něco říci. Příroda sama jaksi zamlklá. Zamlklá a moralisující – – Jsou monotonní, šedé krajiny a perspektivy,perspektivy bezútěšné vždycky. I v dětských očích leží doktriny, bizzarní traktát theologický. A jak jdu, úzkost roste v duši mé před někým, kdo je příliš Spravedlivý. Zvuk slova láska, o němž mluvíme, má akcent chladný, sofistický, lstivý. 57 Do nebe hledím, pouhý přísný sen, jediná touha, intensivní, čistá. Ve slávě světa ďábel zosobněn, v oblacích slunce je však oko Krista. To oko Krista hypnotisuje. Evangelia sen sním velkolepý. Passivní duše za vše děkuje, plod zakrnělý děkuje těch stepí. To oko Krista hypnotisuje. Rybářů vidím Galilejských sbory. A dobře zřím-li, kdes se rýsuje netrpělivý stín... stín Bílé Hory. 58
Básně v knize Marnosti:
  1. I Lilie bílé přísahaly.
  2. II I navštívil jsem dobré mládí.
  3. III Já nevím, jak se jmenoval ten mnich,
  4. IV Dnes nevyzval ji věru ani k tanci,
  5. V Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
  6. VI Toť jednoduché: Spolu půjdeme
  7. VII Hroby mají svoje práva,
  8. VIII Zavřeny nyní všechny cesty vyšší,
  9. IX Je škoda dnů. Je škoda života.
  10. X Na nebi měsíc chladně svítí.
  11. XI Oh, nedívej se, prosím, na mne!
  12. XII Je ještě čas a všechno může růsti.
  13. XIII Vystřízlivělý jarní proud
  14. XIV Ó, jenom poslyš vichřice jek!
  15. XV Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
  16. XVI Já nevím, jaká ke mně bude zem’.
  17. XVII A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst
  18. XVIII Den smutný byl, já ještě smutnější.
  19. XIX A klasy vstávají a klasy rostou.
  20. XX Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,
  21. XXI Úsměvy naše rozteskněly
  22. XXII V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
  23. XXIII Vše smysl má, co těší, zabolí.
  24. XXIV
  25. XXV A slunce ztratilo žáry své.
  26. XXVI Žárné slunce, vyschla všechna tráva,
  27. XXVII Jak starý galejník v románu romantika
  28. XXVIII A stromy měly zlato na korunce,
  29. XXIX Moře se bouří, moře se pění.
  30. XXX Na pravo, na levo svoboden,
  31. XXXI Do mrazu květy vykvetly
  32. XXXII Spi sladce, moje dítě,
  33. XXXIII Ty monológy jsou mi známy,
  34. XXXIV – Žijícím budiž lehký život,
  35. XXXV A lidé chodí klidně okolo
  36. XXXVI V tu krajinu jsem také zabloudil.
  37. XXXVII Z legendy staré – a přec mladistvé –
  38. Prometheus.
  39. Písně z Montblancu.