VII Hroby mají svoje práva,
Viktor Dyk
Hroby mají svoje práva,
Básně v knize Marnosti:
- I Lilie bílé přísahaly.
- II I navštívil jsem dobré mládí.
- III Já nevím, jak se jmenoval ten mnich,
- IV Dnes nevyzval ji věru ani k tanci,
- V Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
- VI Toť jednoduché: Spolu půjdeme
- VII Hroby mají svoje práva,
- VIII Zavřeny nyní všechny cesty vyšší,
- IX Je škoda dnů. Je škoda života.
- X Na nebi měsíc chladně svítí.
- XI Oh, nedívej se, prosím, na mne!
- XII Je ještě čas a všechno může růsti.
- XIII Vystřízlivělý jarní proud
- XIV Ó, jenom poslyš vichřice jek!
- XV Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
- XVI Já nevím, jaká ke mně bude zem’.
- XVII A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst
- XVIII Den smutný byl, já ještě smutnější.
- XIX A klasy vstávají a klasy rostou.
- XX Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,
- XXI Úsměvy naše rozteskněly
- XXII V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
- XXIII Vše smysl má, co těší, zabolí.
- XXIV
- XXV A slunce ztratilo žáry své.
- XXVI Žárné slunce, vyschla všechna tráva,
- XXVII Jak starý galejník v románu romantika
- XXVIII A stromy měly zlato na korunce,
- XXIX Moře se bouří, moře se pění.
- XXX Na pravo, na levo svoboden,
- XXXI Do mrazu květy vykvetly
- XXXII Spi sladce, moje dítě,
- XXXIII Ty monológy jsou mi známy,
- XXXIV – Žijícím budiž lehký život,
- XXXV A lidé chodí klidně okolo
- XXXVI V tu krajinu jsem také zabloudil.
- XXXVII Z legendy staré – a přec mladistvé –
- Prometheus.
- Písně z Montblancu.