PŘÁNÍ
V tmě mizí obrysy domů,
spí v šeru večerním sad.
Do listí černých stromů
chladný svit hořáku pad’.
Zříš hřmotící elektriku
přebíhat koleje.
Slyšíš, jak po chodníku
spěšně zní kročeje.
Žen tváře nočním stínem
a kloboukem širokým
jsou zakryty. – Jsem jak spit vínem
podaným neznámo kým...
Rozechvívá mi znova
duši tíživý stesk;
marná moudrá jsou slova
dávno popsaných desk.
Zraky zemdlené zvedá
vzmach vůle násilný
vzhůru, kde šíří se bledá
zář z plynové svítilny.
50
Ničeho nechtít již v žití,
necítit, nežádat,
být jak ten plamen, jenž svítí
studeně na spící sad!
51