Má duše, z úst tvých zsinalých
se valí bolu lavina,
vzpomínkou požárů stanů tvých,
požáru, který shasíná –
zničení píseň rozdraná,
hrozivé fata morgana –
má duše, z úst tvých zsinalých
se prýští bolu lavina,
ó nech ji slunci vypít z nich,
nech splynout věkům do klína!
V zoufalosti na kolena
shroucená ji duše stená,
osamocena:
Přes rudé od krve moře,
z otroctví hoře,
v průvodech, kde žalmy pěny,
sbor náš, trním ověnčený,
vyšel z noci v jitro nové,
ulekaní vítězové,
z vytržení probuzeni,
bezradni a opuštěni,
kořist šedých smutku chvil –
zachváceni mdloby dechem,
pouště echem,
ztratili jsme zářný cíl.
V dálce skryto nebe, v dálce země mizí,
na hrdlo nám sahá prázdný prostor cizí,
kolem poušť a šeď se slila,
a jak úzkost tudy šla,
u stanů nám usedla,
tiše zakvílila.
Na ruce své unavené
složili jsme mdlící hlavu,
k zemi námi opuštěné
uprchlo nám bludné snění,
v světel, vůní, zvuků splavu
zjevila se v luzném hávu
v šepotu a roztoužení –
Pokušení!
Přišlo náhle, hrdé krásy,
zapletlo nás v měkké vlasy,
teple dýchlo do mdlých tváří,
chladné oči jaguaří
upřelo do duše síní –
(Ach jak kdesi neslyšeni
zaplakali cherubíni!)
Bázeň Sinaje nám z duše vyssávalo,
slabosti se naší cynicky jen smálo,
zničilo duši, zranilo tělo,
usedlo v ssutinách, co pak tu chtělo?
Pozdrav z říše palem, oáz!
Isis hrála světly svými,
Faraonky lákaly nás
nazpět zraky gazelími,
byssus z komnat porfyrových
dráždivě tak šelestil,
těžkých květů lotosových
vonný z ruček déšť se lil,
umačkal nás, zasypal nás,
prudkou vůní otrávené,
v zapomnění moře pěnné
potopil nás sladký Nil!
Zvonil hlas Tvůj? – Na klekání
výstrahou jen marnou zněl.
Zrak Tvých hvězd? Ó k umírání
zbloudilých jen zaslzel –
Skleslost, jež snem zhoubným zradí.
Uštknuli nás hadi!
Obludným hladem štváni jsme nyli,
v Mara z vod hořkých toužně jsme pili,
poznali objetí hlíny. –
Bratři, to v říši zklamané touhy
pochod byl horečný, smutný a dlouhý,
v bludiště smrtících kouzelných kruhů,
přes puklá srdce, přes mrtvoly druhů,
obětí společné viny.
Ó budoucí, až najdete
u cest někde bledé kosti,
hrst hlíny hoďte, řekněte
„Havete“ s útrpností:
My nejsme lepší, my, co zbyli!
Jediná spáso, Beránku milý,
krví Tvou značeni vyšli jsme ze tmy,
vzkříšený zůstaň s námi i dále,
znič jako vozy temnoty krále
přeludů roje! Pohled Tvůj letmý
s břevna, na kterém pníti jsi chtěl,
zažehnej každé uštknutí hadí,
překonej únav omamný dech,
ze skály Tvé ať pijem vždy rádi,
za Tebou v Kanaan vjíti nás nech.
Tam se rtů našich zářících
Ti splyne díků lavina,
zoufalá píseň bloudících
zapadne věkům do klína,
a nová bude zazpívána,
vítězný jásot nového rána,
ve kterém z pěti růží Pána
paprsků proud tmy protíná,
zpěv Beránkova vykoupení,
jaro, jímž mládne starý svět,
všech těch, již došli zaslíbení,
jásající Exultet.