Sluha Kristův malý, po té zemi milé
chodím volat, hledat duše pobloudilé,
do Rimini poslal dnes mne kázat Pán.
Ale slyšet nechce město vzdorovité,
nuž vy slyšte, ryby, v hloubi moře skryté,
nebyl jsem v kraj tento marně povolán.
Sestry mlčenlivé, slyšte moje slova:
k ptáčkům mluvila kdys ústa Františkova,
může k vám též jeho promluviti žák.
Neboť tajů velkých zvolil strážkyněmi
Spasitel váš rod, jenž pokorný a němý
v tajemných těch hloubkách žije tiše tak.
Vytáhne vás rybák z hlubiny svou sítí,
nehybný váš zrak mu čistý ve tvář svítí,
spíše nežli strachu – plný údivu;
vy, jichž cesty míří dimensemi třemi,
kolik říci máte nám na ploše, zemi,
dimensi již dvojí známe k pohybu?
Ó ten směr, ten třetí, jehož zapomněli
bydlitelé země, vzestup k výším smělý,
k němuž milost Boha vlídná volá nás!
O těch cestách vzhůru ať nám rod váš poví,
o těch plánech Božích, jako Jonášovi,
jehož s cesty bludné vrací jedna z vás!
Ať již zákal šedý ztratí oči naše,
oslepené lejnem, jako Tobiáše,
vašim lékem čistý zrak zas prohlédni!
Ať svůj peníz zlatý, z němých úst vám vzatý,
posvátnou daň svoji jako Petr svatý
zaplatiti můžem v chvíli poslední.
Peníz, na němž ražen obraz Pána jeho!
duše, vydechnutá ústy Tvůrce svého,
u vás poznej nové svoje určení:
jako vy jste vyšly, prvoť živočichů
z vln, nad nimiž Duch se vznášel v tvůrčím tichu,
ze křtu vod duch vstává znovuzrozený.
Svobodou tu Božích dítek v živlu čistém
pluje, vyživován na každý den Kristem –
ne již košem drobtů jako tehda vy,
ze zázračných chlebů za jarního šera,
nasypat když nechal vlídně do jezera,
po hodech co zbylo, Mistr laskavý –
ne již košem drobtů – sebou sám nás hostí,
Ten, jenž z lásky k rybkám v božské plýtvavosti
v tomto moři smutném sám se rybkou stal,
Ichthys přetajemný, v tůni pod hvězdami
pobyl věkem jedním, tajemně pak s námi
v podobě té navždy zůstat sobě přál.
Po vlnách On chodil, bouři tišil slovem,
apoštolům síť dal v povolání novém
a sám zázračně jim k lovu nahání,
z lodičky by Petra byla stahována
k břehům věčným síť – tož Církev Krista Pána,
přeplněná hojně až do strhání.
Jako u vás, sestry, tak i zde to chodí.
V široký se zástoj sítě do vln hodí,
táhnou, táhnou všecko v cestě lapené –
ale tím, že spolu v síti nalezeno,
není ještě všecko užitečným čteno,
mnohé letí nazpět v tůni vržené.
Tak i s námi bude, sestry, rybky milé.
Tříditi nás bude jedné hrozné chvíle
na pobřeží věčna velký Rybář, Pán;
Ten, jenž o vodách i o vás mluvil mnoho,
večeři svou slavit spěchá v dům jen toho,
očistné jenž vody právě nese džbán.
Hle, tu vod tak mnoho, mnoho vás, jež okem
čistým na nás zříte v žalu přehlubokém,
ale málo lidí pochopí váš žal –
Ó kéž srozumějí lidé od Rimini,
kéž rod milý váš i svatý živel siný
kazatelem spásy lidstvu by se stal!